Vyprávění o cepech, o mlatcích, o jejich jídelníčku a k tomu je přidáno spoustu krásných říkanek, které si odříkávali při mlácení obilí.
Je po žních a pole dostala svůj podzimní ráz. Obilní lány osiřely a od strnišť zafoukal studený větřík. Na polích zavládl dočasný klid, zato ožily stodoly, kde od časného jitra až dlouho do večera hovořily svou zvláštní mluvou cepy.
Téměř do konce 19. století byl cep jediným nástrojem sedláka, kterým dosahoval u obilnin oddělení zrna od slámy. Mlácení cepem byla velmi namáhavá práce. Bylo k tomu třeba vynaložit hodně síly a vydat spoustu energie. Výmlat zrna se dělal skoro po celý měsíc září a říjen, nezřídka se stalo, že klapot dřevěných cepů bylo slyšet až do Adventu. Velcí sedláci si často najímali mlatce za úplatu, domkaři si navzájem vypomáhali. Od Vánoc až do Nového roku se na Moravě nesmělo mlátit obilí, věřilo se, že nikde by se neurodilo, kam by ten zvuk zasáhl. Také se věřilo, že po Vánocích žerou myši nevymlácené obilí, a tak se do rohů párně (sýpky) dávala divizna.
