Jak jsme se na ně těšívali! Všichni. Velcí i malí. Už advent byl takovou krásnou přípravou k těmto svátkům. Vše začínalo roráty, již jen cesta do Loučima za ranního šera se svítilnami byla zvláště pro děti něco tajemného. V šest hodin bývala mše a pak už jsme školáci zůstali ve škole. Kostel se zdál jako tajemný hrad a když jsme vstoupili tak záhy zrána na hřbitov, který je kolem kostela, bezděčně jsme se chytli ruky dospělého. Vysoká okna kostelní byla jen skrovně osvětlena a zdálo se nám, že je to všecko jako na obrázku. Přicházívali jsme od nás záhy, a tak teprve tu a tam seděl někdo v lavicích.
Lidé nosili na roráty „sloupky", stočené tenké svíčky bud v podobě modlících knížek, nebo kotouče, a i ojedinělá svíčička stála přilepena na lavici a hořela. Jako malé svatojanské mušky svítily tenounké svíčky babiček a ozlacovaly vrásčité jejich tváře. Pomalu se kostel plnil, kostelník rozsvěcoval ostatní světla a na kůru už bylo slyšet šramot u varhan. Po chvilce zatáhl ministrant za zvonek u sakristie a pan řídící začal na varhany „Ejhle Hospodin přijde". Zpívali všichni, kdo jen trochu uměl a mohl. I my děti u mřížky natahovaly jsme tenké své krčky a zpívaly, jak jsme dovedly nejlépe. Všecky adventní písně se nám zvlášť líbily, snad v radosti a v očekávání blízkých Vánoc.
Po rorátech šli školáci hned do školy, ač byla ještě tma a teprve ve třídách zatápěli. A tyto chvíle ranního čekání ve škole byly tak milé, že ještě dnes ráda vzpomínám. Třída byla zcela jiná než ve dne. Černá tabule ještě černější, stolek páně učitelův ještě tajemnější a školní lavice jen málo obsazené byly volné a mohli jsme se posadit kamkoli. U kamen probleskovalo světlo a v trhlinkách starých kachlíků honil se plamínek, který jsme třeba půl hodiny pozorovali. Sedávali jsme na lavicích a vyprávěli, kdo co dovedl. Pomalu přicházeli ostatní žáci, třída se plnila, nový den osvětlil celou školu a po chvíli zněla třídou každodenní násobilka. I mezi vyučováním napadlo často některého žáka zeptati se souseda, co mu asi přinese Ježíšek a hned, jak se prvně otevřelo pouzdro, umazala se zase jedna čárka, protože bylo o jeden den blíž k Vánocům.
A Vánoce přišly: „Připravte koníčkům seno," říkával tatínek a bratr uvázal malé dvě otýpky pro koníčky Ježíškovi, až se u nás zastaví, aby postáli a neutíkali hned od nás. O Štědrý den vstával bratr záhy, aby pomohl pastevci ovazovat stromy. Povříslem ovázali na zahradě všecky stromy a při tom křičeli:
„Ovazujte stromy, stromy, zítra bude mráz, mráz,
posekáme vás, vás, starého dědka na provaz, starou bábu na řetěz."
Postili jsme se všichni a věřili jsme, že uvidíme zlaté prasátko po stěně běhat. V poledne jsme mívali jen kávu a vánočku a teprve večeře bývala bohatší. Jak se setmělo, nemohli jsme dočkat večeře. Maminka podělila všecko štědrovkou: oheň, vodu, aby neškodily, drůbeži, dobytku, všecko prošla a až byli i služební hotovi s prací a krmením, byla večeře. Všichni přicházeli do světnice čistí a sváteční, na stole byl bílý ubrus a maminka měla světlou zástěru a chystala na stůl. Když byli všichni ve světnici, pomodlil se tatínek jako obyčejně před jídlem hlasitě a usedli jsme k velikému dubovému stolu. Byl-li náhodou u nás krajánek, seděl také s námi u stolu. Hrachová polévka, sušené vařené švestky a hrušky, makové buchty, káva, nebyl-li náš rybník zamrzlý, také i ryba smažená, šišky, jablka, ořechy, nějaké cukroví, ale to už obyčejně až po nadílce. Po večeři jsme se zase společně pomodlili a po chvilce zvonil zvonek, to že smíme již do pokojíčka ke stromečku. „Ááááá", znělo to vždycky stejně, a i dospělí byli v radostném údivu. Skromný býval náš stromek, ale líbil se nám tolik, že jsme si říkali, že je náš na světě nejhezčí ze všech stromků. I dárky jsme našli pod stromečkem. Byly to obyčejné šaty a někdy panenka dřevěná, která měla ruce pohyblivé a zatáhlo-li se provázkem na zádech, pohoupala svojí panenkou, již držela na rukou. Teprve až jsme byli větší a já studentkou, bývala pod stromečkem i kniha. Služební dostávali po vánočce. Zazpívali jsme u stromku „Narodil se Kristus Pán" a opravdu nadšeně plály zraky všech při pohledu na stromek i vší tou vzájemnou radostí.
Potom jsme šli opět do světnice a ve veselé náladě a družné zábavě čekali jsme na půlnoční. Tatínek hrál s pacholky o oříšky dudáka, děvečky prováděly s námi různé štědrovečerní pověry a maminka unavena celodenní prací, sedávala u kamen a pozorovala velikou svou rodinu, jak se baví. Vyprávěla nám, jak oni doma slavili Štědrý večer a nikdy jsme nemohli pochopit, že byla jen sama dítě doma. Vždyť všude, koho jsme znali, bylo plno dětí!
Každý Štědrý večer chodíval k nám pastýř. Postavil se pod okno a ohlašoval troubením narození Páně. Toho jsme s radostí čekali. Když se pes Lyon ozval, ztichli jsme všichni a poslouchali pastýře. Přišel i do světnice, kde dostal ode všeho od večeře a ještě nadílku. Jeho žena chodívala s nůší a odnášela dárky, které po vsi od lidí dostávali. K nám na samotu přišel naposled a pak zase spěchal do kostela, aby na půlnoční odtroubil dvanáctou hodinu.
Sotvaže pastýř odešel, chystali jsme se také na půlnoční. Hoši připravili smolné koště, které zapálili a jež nám sloužilo za pochodeň na cestě v tmavé noci. Ale i když měsíc svítil, koště muselo být, to už patřilo k cestě na půlnoční. Po jedenácté hodině jsme vyšli. Sel nás celý průvod. Bylo-li umrzlo, šlo se pěkně, ale i když byla krutá zima, zapomněli jsme brzy, že nás zebe a radostně se šlo ke kostelu. Ze všech stran byly viděti záře smolných košťat a i zpěv veselé chasy se rozléhal vánoční nocí. U farských zahrad se koště uhasilo a odtud na cestu svítila okna slavnostně ozářeného kostela. U postranního oltáře byly jesličky. Sem se podíval každý a hlavně zástup dětí se tu tísnil, aby každé z nich vidělo malinké Jezulátko položené v jeslích.
Rázem dvanácté zahoukal pastýř na choru dvanáctkrát a hned po něm se rozezpívaly varhany. Zpívaly, jásaly, všecky nástroje byly z nich slyšet, protože starý pan řídící Blahník je dovedl rozehráti, jak náleží. To už dávali zpěváci a zpěvačky pozor, brzo-li pan učitel Ulbert pokyne, aby začli tu starou veselou
„Půjdem spolu do Betléma dudaj, dudaj, dudaj
da - Ježíšku, panáčku, já tě budu kolébati, Ježíšku,
panáčku, já tě budu kolébat."
Dětské hlásky zněly čistě a pan učitel Ulbert svým krásným hlasem pomáhal. Koledy se střídaly a za půlnoční vyzpívali jsme jich plno. Když potom ke konci zpívali Narodil se Kristus Pán, to i světla kmitala a celý kostel se třásl. Nikdo neodešel z kostela, všichni dozpívali a pak teprve odcházel každý šťasten pravou vánoční náladou domů.
autorka: Hana Štěpánková (1890, Maškův mlýn v Chodské Lhotě - 1950, Kdyně), sběratelka chodského folklóru. Z knihy: Ke kořenům, 1931, jde o vzpomínky autorky.
"Pokusila jsem se o malý obrázek prostředí, jež dovedli vykouzlit tatínek a maminka a na něž jistě rádi vzpomenou i ti, kteří prožili třeba jen část té idyly s námi. I přes naše krásné údolí přešly mraky a bouře, ale těch se rádo nevzpomíná, a stává se také, že se vybavují častěji jen dny jasné pohody a spokojeného života..."
vyobrazení: pohlednice, autor neznámý
