Jak jsme se na ně těšívali! Všichni. Velcí i malí. Už advent byl takovou krásnou přípravou k těmto svátkům. Vše začínalo roráty, již jen cesta do Loučima za ranního šera se svítilnami byla zvláště pro děti něco tajemného. V šest hodin bývala mše a pak už jsme školáci zůstali ve škole. Kostel se zdál jako tajemný hrad a když jsme vstoupili tak záhy zrána na hřbitov, který je kolem kostela, bezděčně jsme se chytli ruky dospělého. Vysoká okna kostelní byla jen skrovně osvětlena a zdálo se nám, že je to všecko jako na obrázku. Přicházívali jsme od nás záhy, a tak teprve tu a tam seděl někdo v lavicích.
Lidé nosili na roráty „sloupky", stočené tenké svíčky bud v podobě modlících knížek, nebo kotouče, a i ojedinělá svíčička stála přilepena na lavici a hořela. Jako malé svatojanské mušky svítily tenounké svíčky babiček a ozlacovaly vrásčité jejich tváře. Pomalu se kostel plnil, kostelník rozsvěcoval ostatní světla a na kůru už bylo slyšet šramot u varhan. Po chvilce zatáhl ministrant za zvonek u sakristie a pan řídící začal na varhany „Ejhle Hospodin přijde". Zpívali všichni, kdo jen trochu uměl a mohl. I my děti u mřížky natahovaly jsme tenké své krčky a zpívaly, jak jsme dovedly nejlépe. Všecky adventní písně se nám zvlášť líbily, snad v radosti a v očekávání blízkých Vánoc.
Po rorátech šli školáci hned do školy, ač byla ještě tma a teprve ve třídách zatápěli. A tyto chvíle ranního čekání ve škole byly tak milé, že ještě dnes ráda vzpomínám. Třída byla zcela jiná než ve dne. Černá tabule ještě černější, stolek páně učitelův ještě tajemnější a školní lavice jen málo obsazené byly volné a mohli jsme se posadit kamkoli. U kamen probleskovalo světlo a v trhlinkách starých kachlíků honil se plamínek, který jsme třeba půl hodiny pozorovali. Sedávali jsme na lavicích a vyprávěli, kdo co dovedl. Pomalu přicházeli ostatní žáci, třída se plnila, nový den osvětlil celou školu a po chvíli zněla třídou každodenní násobilka. I mezi vyučováním napadlo často některého žáka zeptati se souseda, co mu asi přinese Ježíšek a hned, jak se prvně otevřelo pouzdro, umazala se zase jedna čárka, protože bylo o jeden den blíž k Vánocům.
A Vánoce přišly: „Připravte koníčkům seno," říkával tatínek a bratr uvázal malé dvě otýpky pro koníčky Ježíškovi, až se u nás zastaví, aby postáli a neutíkali hned od nás. O Štědrý den vstával bratr záhy, aby pomohl pastevci ovazovat stromy. Povříslem ovázali na zahradě všecky stromy a při tom křičeli:
