O pouti v Záboří na sv. Petra a Pavla
Rádi vzpomínáme na svoje dětská léta, která jsme prožili u rodičů na českém venkově. Je to lahodná směs poezie, požitků krásy přírodní a bezstarostného života. Vzpomínáme tu na každý strom, kámen a pahorek, jež byly svědky našeho křepčení a drobných, ale tehdy pro nás důležitých událostí. A byl tehdáž, když jsem, co sedmiletý hošík chodil do Lažanské školy, venkov ještě čistý, ruchem městským nezkažený, lid byl prostosrdečný, úslužný a dobrý ke každému, nikdo na vsi nelhal ani nekradl, nikdo nedělal rozdílu mezi pánem a chudákem, nebylo štvanic třídních, lidé věřili ještě na Pána Boha, nečetli novin a po Čechách nechodili ještě hlásat moderní pokrok falešní apoštolové. Byla to zlatá doba, kterou tak krásně líčí Němcová, Rais a Baar a rozkošně v obrázcích podává Aleš.
V Čekanicích u Blatné neuměl nikdo německy a když jednou přišla návštěva k sousedovi vzdálená příbuzná z Vídně, bodrý soused nám to s pýchou oznamoval, ale dodal: „Hodná ženská, ale chudák neumí ani slova česky“. I celý kraj Blatenský byl dlouho ryze český a jazykově po staročesku a mravně zachovalý. Mezí sousedy slýchával jsem pouze rozhovory o Palackém, Hohenwartovi, Beustovi a Bismarkovi, starší rádi líčili bitvy z doby Napoleonovy. Honorací na vsi byl p. učitel, p. farář a p. páter ze Sedlice a některý úředník z Blatné, když do vsi zavítal.
Slavnostními dny v roce bylo ovšem posvícení, pouť Sedlecká o Jakubě, pouť Zabořská o sv. Petru a Pavlu, obžinky, jakož i svátky církevní. V zimě bývaly přástvy a dračky, na něž zvláště rád vzpomínám. Venku mrzlo a bouřila vánice sněhová, ale v sednici bylo teploučko, v kamnech vesele praskal oheň, ženské předly na přeslicích, chlapci ze vsi seděli na lavici u kamen a my děti krčily se jako kukačky za pecí, pobožně naslouchajíce pohádkám. Každý musel něco vypravovat a staré babky mívaly tu první slovo. Ty věděly všechno a české pověsti uměly nazpaměť.
Na sv. Petra a Pavla (29.6.) byla v sousední vsi, kde i malý kostelík se nalézá, pouť. Ve vsi měl otec provdanou sestru za rolníka, s nimiž jsme udržovali trvalé přátelské styky. Rozumí se, že o jejich pouti jsme se celá rodina pěšky vypravili do Zaboří. Ale i sousedé pouti se zúčastnili, a tak táhly celé skupiny svátečně oděných Čekanských kolem rybníků po silnici mezi poli a loukami k Zaboří, asi hodinu vzdálenému. Šli jsme kolem deváté dopoledne, abychom se dostali na velkou do kostela. Byla to milá podívaná: sedláci namnoze ještě v dlouhých kabátech, jaké se nosí na Domažlicku, s řadami lesklých knoflíků a s huňatou čepicí na hlavě a sukovitou holí v ruce. Všichni pečlivě oholení, neboť nositi vousy platilo tehdy za světáctví. Paní mámy měly pestré fěrtochy, krajkované rukávy a krásně krajkované a leskle vyzdobené čepce. Od západu zanášel až k Čekanicům vítr slavnostní vyzvánění z věže Zabořské. Sousedé uspíšili krok, aby včas přišli, ale přes to hovor plynul bez přetržení. Přetřásaly se rodinné záležitosti, mluvilo se o úrodě, počasí, budoucích žních a domácím hospodářství. My děti capaly za starými v nových šatech a plny nedočkavostí, co všechno na pouti uvidíme a co si koupíme.
Po kostele jsme šli s tetou a strýčkem na oběd a po obědě se sousedy, kteří popíjeli v hospodě, zvolna k domovu. Byly jsme my děti zvláště rozjařeny a šťastny. Ten hrál na foukací harmoniku, ten držel v ruce velikého, pomalovaného marcipánového koně, děvčátka tiskla v náručí panny nebo v rukou hezké, pletené košíčky, do nichž trhaly jsme jim květy straček, koukole a chrp, kterých tu kolem cesty se pestřilo plno v obilí. Některá měla i vetknuty ohnivé květy polního máku ve vlasech. Kačenka Andresů pyšnila se skleněnými korálky na krku, Honzík Zedníčků měl novou čepicí na hlavě a na prstech leskly se nám všem olověné prsteny. Dorostlé dívky s velkými hochy (chlapci) ve skupinách dováděly, každá růžových lící, zářících očí, plna štěstí i života. Za ňadry zpravidla kytička z domácí zahrádky, uvitá z růží stolistých, brotánu, balšámu a pestrého hvozdíku nebo plnokvětých sedmikrás a pryskyřníků. Jako jejích matky nesla každá dívka v ruce modlitby.
Blížili jsme se k prvním chalupám u Čekanic. Rozkvetlé bezinky rozlévaly omamující vůni z nejbližší zahrady, včely bzučely a v houfech obletovaly válcovité, dlouhé, ležaté úly, v jabloní pěl lahodně sedmihlásek a vlaštovičky štěbetajíce, jak střely míhaly se v oblacích, ozařovaných prudkým, palčivým sluncem. Já unaven držel jsem se za sukně maminky a třímal v druhé ruce perníkové srdce a přes záda zavěšenu nesl dřevěnou flintu. Psi vyběhli se štěkotem z chalup, radostně vítali poutníky a obskakovali zvláště nás děti.
