Letnice — ty krásné svátky svatodušní: — jak milé vzpomínky budily v srdci mém! Byly to již v mých dětských letech svátky, na něž po Vánocích nejvíce jsem se těšívala a ani velikonoční vajíčka nebyla s takovou touhou očekávána. Již týden před letnicemi domlouvaly jsme se ve škole s kamarádkami, na kterou že louku letos půjdeme trhat kvítky a zamlouvaly si u hochů spolužáků pomoc při lámání lipových větviček. A když se konečně přiblížila toužebně očekávaná sobota a neméně toužebně očekávaný okamžik, kdy nás pan učitel propustil ze školy, tu sotva jsme své tašky doma složily a již hajdy jsme na louku utíkaly!
V tu dobu právě v našem pohoří česko-moravském bylo jaro v plném rozkvětu, kdežto o Velikonocích často se ještě naše vrchy bělaly, naopak o letnicích již parné letní dny tělo i ducha zemdlívaly. Také naše louky se hojně všemi barvami skvěly: růžová hedbávka, bílá kopretinka, rozmilá modrá barborka, žluťáky, pazourky, sedmikrásky, zvonky všech modrých a fialových odstínů, a což pomněnky nebo rybí očka — ty nesly se nejkrásněji!
Na pokraji dumných černých lesů, jako drahocenný poklad jsme hledaly milou, něžnou konvalinku, která zde rostla jenom pořídku. A když konečně kupy květinek jsme snesly, vytáhly jsme svá klubíčka, která nám pečlivé maminky s sebou daly, a již řadilo se kvítko ke kvítku, a čím více věnců která uvila, tím větší čest si z toho dělala. Snad ty naše pestré věnce beze všech symetrických a zahradnických předpisů byly by vyloudily leckterému měšťáku útrpný úsměv, ale nám by to zajisté nevadilo. A domů; vždyť už na pokraji vsi bylo cítit příjemnou vůni čerstvého pečiva. To panímámy, maminky, babičky naše vytahovaly z pece plech za plechem, rozkládajíce množství do zlatova upečených koláčů po čerstvé slámě. Není divu, že jsme zrychlily honem krok, abychom doma tento důležitý okamžik nezmeškaly. Vždyť tvarožníčky nikdy nejsou tak dobré, jako teplé, vytažené právě z pece!
Když složily jsme své vonné břímě a pochutnaly si na porcích koláčů maminkami nám udělených, již zase jsme se sbíhali — a to hoši i děvčata — ve stínu starých, košatých, krásných lip. Hoši hbitě vylezli nahoru a brzy naházeli větviček, že jsme jich odnášeli domů plná náručí. Nyní okrášlily jsme jimi, co se dalo. Za obrazy, za hodiny, kolem oken, dveří, zevnitř i z venku, kdejaká skulinka, kde, které místečko, všude se zastrčila větvička. Když jsme pak rozvěsily věnce po stěnách, jak slavnostně vše vypadalo! Museli jsme však pospíchat, neboť do soumraku musilo být vše hotovo. V čerstvě vybílených staveních, kde se lesklo vše čistotou, byla do té doby každá věc na místě, koláče byly uloženy do kоmory, dobytek opatřen a na zítřek vše připraveno, tak, aby si ve svátky každý odpočinul. Staří tak činili, seděli skloněni doma nad svou rodinnou biblí a mladí seděli dnes tiše ve sváteční náladě na lavičkách před domem a naslouchali praskání bičů, kterými pastevci na návsi svátého ducha přivolávali, by jim pastvy požehnal. Dostali na to od hospodyně nebo od matičky hrst toho nejlepšího lnu. Připevnili si jej na palec pravé nohy a sami si na humnech biče splétali a hedvábnými střapci okrášlili. Ráno pak byl náš kostelíček vždy sice plný, tentokráte ani nestačil. Tu se u nás zastavovali přespolní a známí. Přáli nám šťastné svátky a k mé radosti při jejich odchodu pochválili i věnce…
