Pomalu končily žně (cca r. 1890) a termín dožínek byl určen na svátek Nanebevzetí Panny Marie dne 15. srpna a paní Sázavská jala se k tomu činit přípravy. Svolala si svou dívčí školu a řekla jim, co kdo bude dělat. Určila vždy po šesti dívkách a šesti chlapcích škole odrostlých, aby představovali hlavní slovanské národnosti: Čechy, Poláky, Rusy a Chorvaty. Dívky a chlapci tmavší pleti představovali Chorvaty a Černohorce; s vlasy kaštanovými Čechy a Poláky. Znaky národností byly u chlapců kazajky a klobouky, u dívek to byla barva sukének.
V předvečer kořenné Matky Boží navázaly dívky kytice ze všech druhů obilí, bylin a koření, a pak věnce z polních květin. Na svátek o desáté ráno byl na dvoře doktora Sázavského seřazen průvod ženců, k němuž se připojili ženci i z ostatních statků a mnoho, mnoho přespolního lidu, jenž divadlo takové doposud nevidělo. Ze dvora kráčeli ženci v malebných řadách na náves před sochu bohatě ověnčené Matky Boží, pod níž s dovolením biskupa byl zřízen oltář s vedle stojící kazatelnou.
V čele průvodu za zvuků hudby kráčely dívky a chlapci s kyticemi z obilí a koření a věnci, za nimi pak ženci. Nejdříve měl p. farář krátké přiměřené kázaní o dobrotivosti Boží, jež nám dává hojnost úrody zemské a zavazuje nás tím k díkům, k bohabojnému životu a k milosrdenství k chudině. Přinesené kytice obilí nazval prvotinami žní, jež přišli obětovat Pánu Bohu. Po kázaní jal se p. farář tyto prvotiny světiti, načež započala zpívaná mše svatá. Byl to úchvatný pohled na náves a na ty tisíce mužů a žen, nábožně se modlících.
Odpoledne o třetí hodině započala slavnost obžínek na prostranném pažitu u dvora. Z různých stran polí přijížděli ženci na dlouhých žebřinových vozech, ozdobených věnci a chvojím za zvuků hudby, cimbálů a dud. Doktor Sázavský se svou panímámou v plzeňském kroji očekával žence. Ženci na vozech dříve objeli celé prostranství, načež uprostřed pažitu z vozů slezli. Přední žnec se žnečkou — oba dobří zpěváci před hospodáře předstoupili, jedna dívka šla před nimi s velikým věncem z různých klasů na polštáři — všichni se uklonili a začali zpívat:
Letos, buď Bohu chvála, přehojná žeň byla,
sejpka se rychle obilím naplňuje.
S radostí plesáme, že práce se skončila,
za každou krůpějí, která se vypotila,
nemálo dobrého užijem.
Hodného my gazdu (hospodáře) máme, gazdu máme,
v tom zeleném dolománě, dolománě (panský kabát)
gazdo náš, veselé žence máš
a to všecko proto, že jich dobře chováš.
Na to předstoupilo osm dívek nesoucích věnečky z bylin, z každé národnosti dvě, uklonili se a začaly zpívat:
|
Otvíraj gazděnko, Ze samého zlata, Ty gazděnko mladá, |
Gazděnko v rubášku, |
A zas jiné dívky předstoupily a zpívaly:
Ej oves, oves, zelený oves,
pověz cérečko, zežneš ho i dnes,
cérečko zežneš ho i dnes?
Aj zežnu, zežnu, co bych dělala,
šak jsem já včera věčí zažala.
Ej hájek, hájek, zelený hájek,
mám já šohajka jak marijánek.
Na to předstoupilo šest chlapců a zpívalo:
Hodného my gazdu máme,
gazdu máme v zeleném
dolománě, dolománě.
A hned po nich šest dívek:
A gazděnka zde hodnější,
tam nám dala dnes pět flaší, pět flaší.
Mezi zpěvy ženci se žečkami utvořili kolo a jali se různé pohyby provádět. Po té gazda s gazděnkou žencům poděkovali a koláči a kořaličkou je počastovali. Na to ženci zasedli ke dlouhým z prken sbitým stolům, na něž bylo podáváno jídlo. Chasníci vyvalili dvě vědra piva a žencům od čepu nalévali. (1 vědro = 56,6 l)
Po obědě následovalo tančení, a to střídavě za zvuků místní kapely a pak též za zvuků dud a
cimbálu. Nastala zábava nejen hlučná ale i srdečná, na níž bral účast celý Chýškov. Pažit byl veliký dost pro všechny tanečníky. Tančilo se a zpívalo: „Hodného my gazdu máme a gazděnka zde hodnější.“ Radostný to byl den, velmi radostný, radost trvala až do samé noci.
kniha: Z města do vsi, 1898 – Petr Kopal, od strany 127
vyobrazení: obraz, Adolf Liebscher (1857 - 1919), obžinky, 1894
