Druhý měsíc v roce je bratrem a nástupcem ledna a počasí únorovému přikládali staří hospodáři veliký význam. Jako nepřáli si teplého a deštivého ledna, tak také nepřáli si teplého února, aspoň ne v jeho první polovině. Říkali: „Máš-li vidět v únoru sedláka v poli, radši bys mohl vidět vlka v kočáře.“ Nemá se totiž ještě v únoru na polích pracovat: „V únoru chtějí sedláci raději viděti vlka (tuhou zimu), než člověka pracujícího bez kabátu.“
Dohadující se příští povětrnosti soudili, že nebude tak brzy jaro, je-li v únoru teplé počasí, jak pranostiky dosvědčují: „Když tě komár zašimrá v únoru za ušima, poběhneš jistě v březnu ke kamnům s ušima“, nebo „Leží-li kočka v únoru na slunci, jistě v březnu poleze za kamna. Kdo se v únoru na slunci zahřívá, v březnu zajisté za kamny sedívá.“ Odtud se vyvinulo i přísloví: „Březen za kamna vlezem.“
Podle smyslu pořekadel má být únor dobou výlučně zimní, v níž vládnou mrazy a sníh. Přesto se k jeho konci již pnou naděje na první, ovšem že ještě slabé a nedokonalé zvěsti jara. Stále, ale o únoru platí to staročeské, že: „Netrkne-li rohem, šlehne ocasem“. Což vyloženo mluvou prostou znamená, že ušetří-li nás únor tuhých mrazů na svém počátku, tím štědřeji s nimi přijde na svém konci.
Stará pranostika říká: „Únor bílý – pole sílí“ a bylo-li jinak, očekával se neúrodný rok. Třebaže nám únor přinášel mrazy a sníh, přece nás na něm těší, že přináší také prodloužení dne, a to už hodně znatelně: „Na Hromnice dne o hodinu více“ (o cca 76 minut)
V tomto měsíci jsou charakteristické dva dny:
Hromnice (2.2.) a sv. Matěje (24.2.). Staré pořekadlo upozorňuje naše hospodáře, že „Na Hromnice půl krajíce, půl píce“, k čemuž někde dodávají „ba ještě více“. Hromnice si chválí, že si o nich „Musí skřivan vrznout, i kdyby měl zmrznout.“ A staří také říkávali: „Přijdou Hromnice, konec sanice“. Však to tak vždycky nebývá, alespoň staročeská zkušenost varovně praví: „Mnoho-li sněhu do Hromnic, tolik i po Hromnicích – Co se napráší (sněhu) do Hromnic dveřmi, napráší se po Hromnicích děrou“. Jinak je tento den jakýmsi zkušebním kamenem k určení únorového počasí. Staří Čechové aspoň pravili: „Jestli o Hromnicích teplo, staví medvěd boudu, pakli o Hromnicích zima, bourá medvěd boudu.“
To už svatý Matěj bývá důslednější, neboť „Na svatého Matěje skřivan pije z koleje“. Dále hází tento světec pluhy „z půnebí“ z půdy a boří mosty (ledové). Jenže hned opatrně proroci povětrnosti dodávali: „anebo je staví“. Ostatně je to jeho povinností, kterou by jinak zastat musel k všeobecné nespokojenosti až sv. Josef (19.3.) dle slov: „Nenajde-li ledu Matějova pila, najde ho Josefova širočina (tesařská sekera)“.
Svatý Matěj je také patronem ovoce, dříve chodili lidé v tento den před východem slunce do zahrad a sadů a třesouce stromy volali:
„Dnes je svatého Matěje: kudy se můj hlas rozleje,
ať všude ovoce hojně je!
Pánbůh rač nám dáti, abychom měli co trhati:
jablka, hrušky, kadlátka, ať je toho plná zahrádka!“
Byl-li leden mírný, očekávali staří hospodáři ne-li již koncem, tedy počátkem února větší zimu. Pranostika říká: „V lednu sníh a bláto, v únoru tuhé mrazy za to.“
A pak změna únorového počasí je více cítit: „Zeptá se únor, máš-li boty“, jinde říkali „únor-úmor, kdyby mohl umořil by v krávě tele a v kobyle hříbě.“
"Je-li únor mírný ve své moci, připílí si s mrazem březen v noci. Když únor vodu spustí, v led mu ji březen zhustí, neboť když záhy taje, dlouho neroztaje."
Na počasí únorové soudili hospodáři i další měsíce: „Teplý říjen, studený únor“ a opačně: „Studený říjen, teplý únor.“ Jinde zase říkali: „Jaké počasí prvního únoru, takové bude za devadesát dnů.“ Také povětrnost v září a říjnu soudili podle únoru: „Je-li v únoru sucho a zima, bude horký srpen“ a jiné přísloví říká: „Teplo v únoru – zima v září.“
Mnoho mlh v únoru přináší toho roku mnoho deště a tím přivodí mokré léto: „Únor, který z mlhy hlídá, mnohé deště připovídá. Kolik hustých mlh si únor splete, tolik lijavců mít budeme v létě.“
Našli jste v článku chybu, nesrovnalost nebo máte zajímavé doplňující informace? Napište nám prosím na email info@ceskezvyky.cz
zdroj: archiv Antonín ViK a časopis Venkov, 1912
vyobrazení: obraz Gustav Macoun (1892 - 1934)
