Únor má být studený a se sněhem:
Všechny pranostiky, připadající na měsíc únor souhlasí v tom, že má být únor zimní a ne teplý. Jen tak nastává naděje k počasí příznivému: „Na Hromnice sněživo, a větrno, není jaro příliš daleko, je-li na Hromnice chumelenice, netrvá pak dlouho zima více“.
Nejhojněji sněžívá v první polovině února. Staří měli pranostiku: „Je-li leden suchý a studený, jest k očekávání v únoru mnoho sněhu“. A říkali dále: „Co se napráší sněhu do Hromnic, tolik i po Hromnicích, spíše o lopatu víc. Co se ho napráší do Hromnic dveřmi, napráší se po Hromnicích děrou“.
Svatá Agáta (5.2.), bývá na sníh bohatá a na Moravě dodávali: „V den Háty nafouká za všechny laty“. V Podkrkonoší říkají: „Na sv. Hátu padá-li sníh, může se ho ještě mnoho čekati“. Místy si hospodáři libovali: „Svatá Háta zlatá, nemá-li bláta“.
Jinde zase mají: „Svatá Dorota (6.2.) přináší nejvíce sněhu.“ Nebo „Dorotea v rychlém spěchu přináší nejvíce sněhu.“ Odtud pořekadlo, že „Dorota svatá sněhem zavátá“.
Únorový sníh byl našim hospodářům vítaným, protože byl dobrodiním polí: „Únor bílý pole sílí“. Netrvala-li v únoru sněhová zimní pohoda, přicházívá tato koncem února: „Netrkne-li únor rohem, šlehne ocasem“.
Provádět změnu v přírodě svěřilo lidové mudrosloví sv. Matějovi (24.2.): „Svatý Matěj strčí hlavěnku do sněhu a začne táti“ a začíná předjaří.
Na Valašsku říkali: „Najde-li sv. Matěj klobůky (sníh) na pňoch (stromech), tož jich zháže, nenajde-li jich, tož jich naháže“. A v Čechách podobně: „Svatý Matěj ledy láme, nemá-li jich, nadělá je“.
Pak ovšem zima trvá dále i se sněhem: „Je-li únor mírný ve své moci, připílí si s mrazem březen ve své moci. Když únor vodu spustí, v led mu ji březen zhustí. Když tě komár v únoru za ucho šimrá, proběhneš v březnu ke kamnům s ušima“.
Březnový sníh nebyl již tak oblíbený jako únorový:
Prý bývá škodlivý: „Březnový sníh škodí polím“. Podle pranostiky: „V březnu prach co zlato a stříbro, ale sníh bývá na obilí (osení) jed“, také révě březnový sníh škodí. Na Hořicku říkají: „Březnový sníh zaorati jako když se pohnojí“ a „Březnová voda na žitě škoda“.
Jako březnový sníh tráví (škodí), tak zase dubnový hnojí: „Sníh dubnový jako mrva pohnojí. Dubnový sníh pole hnojí a déšť jim požehnání přináší“.
V dubnu často sněžívá: „Ať si duben sebe lepší bývá, přece ovčákovi hůl zasněžívá.“
V dubnu, a i v květnu často padává sníh, ale sníh květnový nebývá již trvanlivý. Odtud pořekadlo: „Tak to platno, jako by sněhem zapečetil“.
zdroj: archiv Antonín ViK a časopis Venkov
vyobrazení: obraz, Gustav Porš (1888 - 1955)
