„Bože, pantáto, je toho deštíčka třeba, to vím, ale jenom co by zítra nepršelo, alespoň dopoledne ne! Co troufáš? Paňmáma, široká Hanácká s dobráckou tváři dívala se na oblohu a na pantátu a v ruce držela veliký věnec.
„No, jak Pán Bůh dá, ale když už má býti ta sláva, to by nemusilo pršeti", mínil pantáta, velitel dobrovolného sboru hasičského.
Panímáma chystala věnce na stříkačku, hasiči prášili a česali svou parádní uniformu, velitel se díval na svou lesklou přilbu jak do zrcadla, náčelník taky a hladil na břichu lesklý pás, veteráni si rovnali na kloboucích peří, předseda si prohlížel zlaté výložky, hudebníci zkoušeli své nástroje, popínali buben, pan rechtor zkoušel ještě jednou se zpěváky a zpěvačkami slavnostní mši a zpěvy u jednotlivých oltářů, děvčata zametala před domy a po návsi, panímámy ještě sem tam dodělávaly podrovnávku a všude jenom jedna touha jediná, aby zítra, totiž o Božím Těle, nepršelo. A proč? Hasiči a veteráni chtěli se ukázati v plné parádě, každý na venkově chce o Božím Těle něčím vyniknouti ne tak k vůli sobě jako spíše, aby slavnost byla větší, velkolepější a radostnější ke cti a chvále Boží a též ke cti a chvále té které farnosti, kde dosud se dává ochotně a obětavě, co jest božího, Bohu.
„Jenom co by zítra nepršelo", s tím uléhali a „jak je na venku?", s tím stávali. Ráno o Božím Těle byla obloha jaksi uplakaná a pofukoval chladný větřík.
V jedné dědině stál a humen trubač hasičů, v druhé trubač veteránů a hned z rána se dívali jaksi starostlivě po okolí. Trubač Proutek naslinil prst a zdvihl do výšky: „fouká horní (severní) vítr a tož pršet nebude a než bude hrubá, ta troška blata pěkně obeschne." Šel domů, s chutí posnídal, vykouřil fajfku tabáku a po chvíli troubil po dědině po vojensku. Tóny bral čistě jak na vojně a svolával veterány. V druhé dědině zas troubil jiný a svolával hasiče.
Zvonili na ranní, pantáti a panímámy kráčeli v nejsvátečnějších šatech vážně do kostela, kostel plný břízek, hlavní oltář plný kvítí a světel, plný vůně lesa horského a po ranní náves plná života. Do připravených děr zasazovali břízky, kudy mělo jíti procesí a ve chvilce byla celá náves jak svěží les zelený. Družičky kráčely skoro jen na špičkách po zelené trávě, každá jak andílek, na hlavě věneček, v ruce košíček s kvítím, na krku křížek, očka a tvářičky jak kousek usmívaného a jasného nebe, všude plno té drobotiny, a přece jaksi slavnostní nálada a, což u děti větší má význam, i slavnostní ticho.
Zvony se rozezvučely k slavné „hrubé", zazněla hudba z jedné strany, zazněla hudba ze strany druhé, zahřměl výstřel „z národního děla" a hasiči a veteráni přicházeli s hudbou v plné parádě, potom školní mládež a za nimi jak vlna za vlnou zbožný lid a oko každého radosti plálo, jasně svítilo jak ta svíce na oltáři.
Po slavné hrubé byl průvod k prvnímu oltáři. Napřed za křížem školní mládež, potom mládenci, pak panny, zpěváci, četa hasičů, četa veteránů, družičky, ministranti, kostelníci. Nebesa nad Velebnou Svátosti nesli čtyři stateční Hanáci v čamarách, za nimi všichni předáci všech obci. Nesčetný zástup zbožných věncích, všude vzorný pořádek, zbožnost pravá a upřímná a vroucí, hudba hrála, zvony zvonily, družičky sypaly kvítí. — Bože náš milý, Bože náš dobrý. Ty víš a znáš nejlépe to srdce a smýšleni hanácké, Ty víš a znáš, že Hanáci Tebe cti a upřímně Tě mají rádi.
kniha: Strýčkovy rozumy: hanácké črty, 1897 – Karel Křen (1861, Kojetín – 1907, Dubany), vlastním jménem František Zgoda. Dílo publikované pod pseudonymem Karel Křen je věnováno Hané, kde strávil celý život. Denně se stýkal s Hanáky a zamiloval si jejich životní styl a zvyky. Podařilo se mu zaznamenat hanácký dialekt a folklór. Pro svá díla si vytvořil hanácké osobnostní prototypy např. postavy hanáckých "stréčků" (stréček Čéšek). Povídky začal psát již okolo roku 1885 v kněžském semináři. Vycházely v novinách, časopisech a kalendářích. Knižně vyšel soubor Na té naší Hané v roce 1889. Zanechal po sobě rozsáhlé texty čítající 14 svazků.
