Ještě několik dní a jsme na prahu adventu. Dnešního dne (kolem r. 1926) málokdo — krom lidí pravověrných a kruhů církevních si vzpomene na tu čtyřnedělní dobu, která počíná dnem po sv. Kateřině a trvá do dne Adama a Evy čili Štědrého večera, ale za starých dob, a ještě za mého dětství (kolem r. 1865) byla v úctě a vážnosti jako příprava k důstojné oslavě narození Kristova.
V tu dobu ztichly všechny světské a zvlášť veřejné radovánky, v tu dobu také neměly být a nebyly konány ani sňatky manželské, dokonce pak již ne nějak okázalé a hlučné. Svátek svaté Kateřiny byl posledním dnem svateb. Snad jen v případech zvláště naléhavých, když za nemoci jednoho ze snoubenců hrozila smrt anebo když byl příliš předčasně očekáván dědic nebo dědička, byl dopouštěn sňatek i v adventu, aby nebyly křtiny dříve než svatba. Než i k takovým oddavkám bylo třeba zvláštního svolení biskupského, a pak musila býti svatba zcela tichá, beze všech okázalých průvodů, obyčejně časně zrána. Tak nějak jsem to jako chlapec slýchal.
Lidé věřící se v adventu připravovali na narození Páně modlitbami a častými posty, aby pak tím radostněji oslavili Štědrý den a Boží hod vánoční. Advent byl dobou mrákotného šera podzimního, nejkratších dní a nejdelších nocí, a tam u nás na severovýchodě (Chotěboř) bývala to doba hojného sněhu a nejednou i časných mrazů. Rok se skláněl a nám dětem bývalo za tmavého jitra a brzkého soumraku velmi tesklivo. Arci však taky ponurý advent měl pro nás význam důležitý a věstil radostné věci budoucí. To byl blížící se svatý Mikuláš a jeho nadílka, a to byl pak i Ježíšek. Ačkoliv naše nadílky bývaly velmi skrovné, přece jsme byli plni očekávání. Co letos — co letos nám svátý Mikuláš přinese. Nebo tehda vlastně nadílel nám jen on — Ježíšek čili „Krystyndl“ byl jen pro děti bohatých. Ale probíhaly Vánoce a s nimi hlavně několik dní školních prázdnin. To byla věc nejdůležitější. Nám horlivým žáčkům dojista.
