V listopadu
Podzimní krajinou v divokém běhu
prolétá předchůdce zimy a sněhu
a rubáš z pavučin bílý
nese a tesklivě kvílí.
Na planých růží keř u cesty kdesi
v letu svém vlavé ty fábory věsí
na trny, jež tam jen zbyly
a teskně po růžích kvílí.
Žene se zahradou — květů tam není.
letí v les poslouchat šumot a pění
s větví jen hnízda se chýlí —
letí dál a teskně kvílí.
Po sivé trávě a strniskem chudým
na západ k oblakům smutným a rudým
v dálku a černou noc pílí
a v šeru tesklivě kvílí...
Nad rovy nadějí, štěstí a mládí
píseň má ve zvuku requia pádí,
předčasná jeseň má k zimě se chýlí
a píseň s větrem tím tesklivě kvílí...
Antonín Rousek (1864, Kolín – 1942, Praha)
Zlatá Praha, 1884, číslo 49
