V osamělém pokoji čekají Bětuška, Jeníček, Bedřich a Anna. Jako v den sv. Mikuláše, tak také dnes je jim dopřáno společně uvítat Ježíška. Kdepak, ale je Adléta? Oni ji nehledají, snad, že ve světnici se více stmívá, anebo že každý myslí jenom na sebe. Je skoro slyšet, jak malá srdéčka jejich tlučou tím více, čím více světla denního ubývá. Nyní je úplně tma. Tu a tam se objeví v pokoji zlatý pruh, pocházející od světla z protějšího domu. Aničkou to vždycky trhne, načež šeptá: „Ticho, anděl přichází!" Ano, zvoneček zazní, dveře se otevřou, celé moře lesku a světla zapudí tmu, oslní a zmate děti. Copak to ale je? Anděl se zlatou korunou, s křídly a v bílém rouchu stojí skutečně před vánočním stromem. V pravici drží palmu míru, levici povznáší do výšky a začne zpívat, otec a matka mu přizvukují, kdežto děti, svatou bázní dojaty, spínají ruce jako k modlení.
Jitřenko ve tmavé noci,
blažící svět svojí mocí,
Ježíšku sám
zavítej k nám,
osvěť srdcí našich chrám.
Lesk tvé krásy nejskvělejší
nad slunce je vznešenější,
Ježíšku můj,
při mně vždy stůj,
pravdou svou mě osvěcuj.
Pravé světlo našich duší,
Tobě chválu vzdávat sluší,
Ježíšku sám
zavítej k nám,
osvěť srdcí našich chrám.
