Také v čase letnic bylo třeba se chránit před čarodějnými silami a zeleň spolu s magickým hučením patřila mezi známé ochranné prostředky. Proto se Svatodušním svátkům říkalo Zelené, neboť se slavily „Pod zeleným“. Na venkově bylo zvykem zdobit kolem a dveří zelenými ratolestmi, obvykle lipovými, a v interiéru domu je zastrkávat za obrázky podle výkladu „aby Duch svatý v podobě holubice mohl na ně usednout a dům tak chránit před všelikou nehodou“. Přinášely se zelené stromky také do kostelů. Tak dávali pardubičtí radní roku 1576 spropitné zvoníkovi „od přinášení máje dubového do kostela při sv. Duše“. Na Horňácku zastrkávali lipové větve i do „šárů“ doškových střech, aby větve lemovaly celý dům. Na Hané měly hospodyně za to, že bez „lépi“ za obrázky nelze si ani tyto svátky myslit.
Svatý Duch byl v lidové tradici zpodobňován v holubičkách, zavěšovaných na niti na trám ve světnici, kde plnily ochranou funkci. Své místo měly i nad kolébkami či postýlkami dětí, kde sloužily jako hračka ke stimulaci zraku a pohybu dítěte.
Při výrobě takové holubičky se na tělo použil výdunek slepičího nebo husího vejce olepený sítinou nebo textilem nebo se uhnětlo z vosku, chleba nebo hlíny. Přidala se hlavička z těsta a varhánkovitě naskládaný papír vytvořil křídla a ocas.
