Svatební průvod se z kostela ubíral k domovu nevěstinných rodičů. V některých krajích matka nevěsty však mezitím všechny předešla a zavřela dveře svého domu. Když svatebčané došli na místo a začali tlouct na vrata, matka otevřela okno a zvědavě se ptala, co je to za zástup a zda přicházejí dobří lidé. Svatební řečník jí pohotově odpověděl, že jsou to samozřejmě lidé dobří a že s sebou vedou dva anděly. Dodal, že by je proto měla uvítat s velikou radostí, jako kdysi Abraham ve dveřích svého stánku uvítal anděly poslané samotným Bohem. Teprve po těchto slovech matka dům otevřela a svatební průvod mohl slavnostně vejít dovnitř.
Tradované úkony – rozbíjení první mísy s polévkou před začátkem hostiny. Obvykle se do té první mísy dávala jen teplá voda s řezankou. Vzájemné krmení novomanželů polévkou, přenášení nevěsty přes práh domu a další svatební pověrečné rituály měly původně nějaký symbolický význam. Střepy znamenaly štěstí, společné jídlo symbolizovalo vzájemnou úctu a pomáhání si v těžkých chvílích života.
Pověry u svatebního stolu:
Na Sedlčansku bývalo zvykem, že nevěsta nesměla mezi hostinou povstat ani se vzdálit od stolu, a jestliže tak přece učinila, hosté cinkali noži o talíře a sklenice – tímto hlukem prý od ní zaháněli neštěstí. Místy nevěstu posadili do kouta na dvě spojené lavice, jako by chtěli naznačit, že patří do dvou rodin. Záznamy z přelomu 19. a 20. století však již většinou uvádějí, že novomanželé seděli vedle sebe – zpravidla zaujímali čestné místo v rohu stolu pod obrazy svatých. Chovali se zdrženlivě, nezpívali, ani jinak nezasahovali do svatebního veselí. Za stolem už nevěsta nesměla plakat, „aby si neodplavila požehnání“. Na Dačicku bylo zvykem, že vedle nevěsty posadili naposledy provdanou ženu a překlopili před ní prázdnou sklenici, do níž vložila „příjemného“ (dva zlaté). Za tyto a další peníze, které ženy na svatbě vybraly, si na sv. Ondřeje pořídily společnou hostinu (ženskou hromadu).
K tradici svatebního stolování patřilo, že novomanželé jedli společně z jednoho talíře a pili z jedné sklenice, což byl rituál, sloužící podle staršího výkladu k ochraně před uřknutím. V mladším výkladu tohoto zvyku jde o projev vzájemnosti a deklarované souhry manželského svazku. Místy mívali obrácené talířky (měli být už najedeni láskou), jinde postavili převrácený talíř jen před nevěstu nebo dokonce i před družičky, které rovněž nic nebo téměř nic nejedly, neboť jejich hlavním úkolem bylo během jídla obveselovat nevěstu a svatebčany. Zřejmě i tady působil někdejší princip rituální čistoty, spojený s projevem solidarity družek s nevěstou.
Na Valašsku měli novomanželé jíst jen málo, s odůvodněním, že by si pokazili svatební noc. Na Uherskobrodsku nesměli ženich s nevěstou jíst maso, neboť by dobytek trpěl nemocemi. V obcích na Horňácku dostali jednu lžíci a na talíř kosti, aby byli do začátku spokojeni s málem. V Sobůlkách na Kyjovsku měla nevěsta pod obráceným talířem prasečí ocásek a ženich kotek (vepřového koleno), aby prý měl co obírat.
Obřadní funkce chleba:
Někde bylo zvykem, že svatebčany přicházející z kostela nejprve odbyli pouhým krajícem chleba. Když s tím hosté nebyli spokojeni, dostali celý pecen, který pak ženich slavnostně rozkrájel a nevěsta rozdala sledujícím, jichž se kolem svateb vždy scházel dostatek.
Mnohá jídla na svatební tabuli měla v minulosti obětní či plodonosný význam. Typickým příkladem byla kaše, koláče, hrách, sýr a také tradiční chléb. Na Žďársku si nevěsta brávala s sebou ke stolu kousek chleba, který ji ukrojila matka, a krejcar daný otcem, aby se ji držel chleba a peníze. Na Horňácku sypali novomanželům do talíře i chléb přinesený od pozvaných hostí, straší mládenec ho polil horkou polévkou a novomanželé ho museli sníst, aby získali od svatebčanů požehnání.
Z ukrojeného kousku se i věštilo – velký kus znamenal, že je štědrá, malý lakomost. Chléb s hnědou kůrkou předvídal narození chlapce, s bílou děvčátka. Místy bylo zvykem krájet chléb ještě před začátkem hostiny. Nevěsta musela jako první dostat patku, aby v novém domově nikdy netrpěla nouzí a chleba jí nescházel. Někde nevěstě dávali ke krájení chleba schválně tupý nůž. Její prvním úkolem bylo ukrojit skývu a hodit ji za sebe. Pokud ukrojila velký kus, znamenalo to, že z ní bude štědrá hospodyně, zatímco malá skýva věštila lakotu. Z ukrojeného chleba se navíc hádalo i pohlaví prvního potomka – skýva se spodní kůrkou znamenala, že se narodí holčička, vrchní kůrka zase předpovídala chlapečka.
Různá novomanželská omezení během hostiny byla pravděpodobně spojená s dodržováním rituální čistoty. Podle lidové víry mohla do nich jídlem vniknout „nečistá síla“ a způsobit jim například neplodnost. V přelomovém okamžiku změny jejich životního postavení se ocitli v situaci možného ohrožení společné budoucnosti, proti kterému bylo třeba se chránit také oproštěním od tělesných požitků.
Proč se na novomanžele házel hrách a zrní:
Na Náchodsku bývalo zvykem obsypávat novomanžele hrachem a pšenicí. Lidé věřili, že kolik zrnek se nevěstě zachytilo na šatech, tolik dětí v manželství přivede na svět. Tento starobylý obyčej se teprve v pozdějších letech (konec 19. století) proměnil v bujarou zábavu, kdy svatebčané po sobě pro obveselení házeli cukrovinkami, mandlemi nebo kousky pečiva. Hrách se k tomuto rituálu nevybíral náhodně, v lidové tradici totiž odnepaměti představoval symbol plodnosti. Když hosté házeli na mladý pár zrní, vyjadřovali tím upřímné přání: aby je Pán Bůh obsypal svým požehnáním – přesně tak, jak to ve svém slavném díle popisuje Božena Němcová ústy milované babičky.
Na moravském pomezí zase hosté přimíchávali k obilí a cukrátkům voňavý hřebíček, který byl na tamních svatbách považován za symbolické a magické koření. Sama nevěsta pak zrnka, která na ní během dne ulpěla, pečlivě sbírala a schovávala pro domácí zvířectvo. Doma je sypala slepicím, aby v novém roce dobře nesly, a husám, aby měly bohatou snůšku.
Nejčastější současné svatební zvyky:
Mezi nejznámější zvyky u nás patří společné zametání střepů z talíře, který se rozbije před novomanželi těsně před vstupem do domu nebo restaurace, hned po přípitku na uvítání. Ženich drží lopatku, nevěsta košťátko a společně se snaží střepy uklidit. Ukazují tak budoucí rovnoprávnost při domácích pracích i svou šikovnost. Také se říká, že komu se podaří dřív uchopit košťátko, ten bude v manželství s partnerem zametat. V minulosti se před vstupem do domu, kde se konala hostina, někdy odehrával dialog novomanželů s kuchařkami, které je pustily dál, až když nevěsta řekla své nové jméno.
Šikovnost novomanželů odhalovalo také krájení chleba tupým dřevěným nožem a nabídnutí dvou skleniček k přípitku – jedné s vínem a druhé s vodou (přičemž se sledovalo, po které kdo sáhne raději). Někdy ženich nevěstu přenášel přes práh, dnes se tento zvyk spojuje spíše s příchodem do nového domova.
Rozšířené je pojídání polévky z jednoho talíře, které zahajuje vlastní hodování. Nevěsta se ženichem, obaleni jedním velkým společným „bryndáčkem“ se navzájem krmí lžícemi a předvádějí, jak se budou dělit o společný rodinný krajíc. Na začátku nebo během hostiny se pořádá házení kytice do hloučku družiček a dalších svatebčanek. Vysoké podpatky přítomných dam často udělají své a následné pády při krkolomných skocích za letící kyticí nebývají výjimkou.
Zvykem, který se dodnes praktikuje na větších svatbách, je únos nevěsty. Provádějí jej přátelé ženicha, kteří odvedou nebo odvedou nevěstu na utajené místo a pak chtějí výkupné. Tento zvyk, ale přináší často nepříjemné situace, které svatbu pokazí…
zdroj: kniha - Rodinné svátky o století zpátky, Kamila Skopová
kniha - Namlouvání, láska a svatba v české lidové kultuře, Alexandra Navrátilová
kniha – Už mou milou do kostela vedou, PhDr. Vladimíra Jakouběová
kniha - Rodinné svátky a oslavy, Alena Vondrušková
vyobrazení: Mikoláš Aleš
