V mnoha obcích na moravském Slovácku si chasa volívala na sv. Štěpána své pořadatele neboli „stárky“, kteří se ujímali funkce na celý rok jakožto vedoucí autonomně se spravující mládeže. Stárkovský úřad nebyl lehký, zvláště ne na Moravském Slovácku, kde krev vínem nebo kořalkou rozohněná v žilách temperamentní mládeže brzy vzkypěla a potom zle řádila. Když nálada stoupala a rozmanití „silní jedinci“ si začali poroučet „sóla“, potom stárci měli co dělat, aby zábavu dovedli ke šťastnému konci bez pranice, bez roztrhaných košil a bez rozbitých hlav a sklenic. Stárkům tedy náleželo sice výkonné právo pořádat chasu a stáli ji vždycky v čele a mívali z toho náležitý odznak: zvláštně opentlenou šavli nebo t. ř. právo a z praporu „fángle“ a „fedra“ upravené – ale i velká odpovědnost vůči obecnímu starostovi a obecním rádcům, kteří jí odevzdávali právo, aby se chasa o hodech, o posvíceních, o fašanku (o ostatky) a o muzikách sama spravovala.
Stárci, kteří bývali buď dva: starší a mladší, nebo i čtyři a kterým děvčata pomáhala v pořadatelské službě t. ř. „stárky“, zpravidla jimi byly milenky, nebo dívky stárků. Museli býti zámožní, aby mohli „držat hody“ a všechny zábavy a také museli býti povahově a vůbec osobními vlastnostmi vybaveni. Předností byla i oblíbenost u chasy, kterou museli v kostele, o církevních slavnostech, před úřady v obci i v celém kraji zastupovat. Stárků bylo třeba poslouchat na slovo. I nejstarší mládenec se jich bál, ba i největší silák dal si bez odporu naliskat nebo býkovcem napráskati od stárka, dělal-li pořádek.
