Podle víry slovanského i německého lidu byl svatý Štěpán považován za patrona koní. Vyprávělo se o něm, že měl mimořádně bujného koně, jemuž dal pustit krev z nohou, aby jej zkrotil. Od těch dob prý nesou koně na nohách v podkolení jizvy jako tichou památku na tento čin. Na svátek svatého Štěpána se proto hospodáři snažili, aby jejich pýcha koně, byli zdraví a šťastní. Ještě v 19. století jim před východem slunce pouštěli žilou: někde použili žabku či nožík a lehce je škrábli do patra, aby z huby vyšla krev, jinde prováděli pouštění žilou na krku. Věřili, že tím upevní jejich zdraví a sílu, zklidní příliš bujné jedince a předejdou nemocem, zejména obávanému chřípěcí.
Nabízí se však i další vysvětlení tohoto zvyku. V období Vánoc, kdy se na polích i v hospodářstvích pracovalo jen málo, měli koně více klidu, a tím i větší náchylnost k onemocnění, kterému se říkalo „černá moč“. Preventivní pouštění žilou, prováděné právě na svatého Štěpána, tak mělo chránit jejich zdraví – což naši předkové dobře věděli. Tyto zákroky nejčastěji vykonávali kováři, znalci koňského těla i jeho potřeb.
Svatoštěpánské lidové zvyky a pověry byly už od středověku trnem v oku strážcům přísných mravů. Například šlechtic, kazatel Tomáš Štítný ze Štítného koncem 14. století rozhořčeně napsal: "Mnozí ctí svaté jen pro zdejší odplatu právě pohanským obyčejem, jako sv. Štěpána, aby koně byli šťastni . . ."
Také v tento den projížděli koně. Před východem slunce sedla chasa na koně, fábory ozdobené, seřadila se a jela k brodu, na Plzeňsku koně koupali, věřili, že dostanou „zlaté obroučky“ na nohy. Trubač v předu, hlučné fanfáry vytruboval, provázel chasu až ke brodu i pak při projížďce vsí. Kdo koně nejdříve nakrmil a projel, toho byl kůň v příštím roce nejčilejší. Potom se pilo v hospodě „na novou krev“. A pilo se, až se hory zelenaly, i potom, když tento zvyk pominul.
Hojně rozšířenou magickou praktikou, podle principu podobnosti, jíž se měl zajistit zdar dobytka v novém roce, bylo pojídání koláče ve chlévě. Zrána na svátek, ještě, než se nakrmil dobytek, sedl si čeledín pod žlab a jedl koláč, měl při tom hodně cvakat zuby, aby i dobytek dobře žral, tak se dělo na Hlinecku, Chlumětíně.
Na Čáslavsku dostal o štěpánském svátku každý z čeledínů, který krmil a pásl dobytek, od hospodyně kus vánočky. Poté šli všichni do chléva, vlezli pod žlab a tam vánočku pojedli. Kdo ji snědl nejdříve, tomu měl dobytek lépe žrát, či se pást.
Na Vizovicku když chtěl mít hospodář strakatá jehňata, pojídal hruškový vdolek v ovčírně.
zdroj: archiv Antonín ViK, časopis Venkov, 24.12. 1929, Veselé chvíle v životě lidu českého - Čeněk Zíbrt, Eva Večerková - Obyčeje a slavnosti v české lidové kultuře.
vyobrazení: ilustrace Emil Kotrba (1912, Znojmo - 1983, Praha), Kůň u chalupy, litografie
