Podle víry slovanského a německého lidu byl sv. Štěpán považován za patrona koní. Vypravovalo se o sv. Štěpánu, že prý měl bujného koně, jemuž pustil z nohou krve, aby zkrotl. Od té doby mají koně v podkolení na nohách jizvy. Proto se hospodáři v tento den snažili, aby jejich pýcha koně, byli šťastní. Ještě kolem 19. století jim před východem slunce pouštěli žilou, někde žabkou (nožíkem), škrábli jim do patra, aby z huby šla krev. Místy zase pouštění žilou prováděli na krku. Činili tak z přesvědčení, že se jim upevní zdraví a síla, že se zklidní, jsou-li příliš bujní a že se tak zabrání i onemocnění, aby nedostali chřípěcí. Nejčastěji to byli kováři, kteří tento zákrok prováděli.
Svatoštěpánské lidové zvyky a pověry byly už od středověku trnem v oku strážcům přísných mravů. Například šlechtic, kazatel Tomáš Štítný ze Štítného koncem 14. století rozhořčeně napsal: "Mnozí ctí svaté jen pro zdejší odplatu právě pohanským obyčejem, jako sv. Štěpána, aby koně byli šťastni . . ."
