Vánoce!
„Vinšuju jim ščasný a veselý svátky Krista Pána narození, abychom s menšíma hříchy a s větší radostí jich stráviti mohli. Pochválen buď Pán Ježíš Kristus!“
Teprve po těchto slovech Ráček, stoje ve svých rozviklaných, z kloubů vychozených a patami od sebe se rozestupujících botách uprostřed kuchyně, sundal se hřbetu putnu, na tabuli vyložil v Dubňanech koupeného kapra, kornouty s mandlemi, „cibébami“ (hrozinky), skořicí i kusem masa, z modrého šátku vybalil „poštu“, vydal účty, a když popřál ještě jednou veselých svátků — šel o dům dál.
A byly tu šťastné, veselé vánoce, svátky všech malých i velikých dětí — týden radostného míru a pokoje všem lidem dobré vůle. — S takovou počal vánočních hodů první den.
Ze zčernalých komínů k pomněnkovému nebi řídkým vzduchem přilehuje plavý kouř. Není střechy dnes, která by nedýmila, není chaty, které by z boku nevlál chochol oddychujícího komínu. Pod křidlicí i teplými došky — všude milo, všude plno kutění, práská oheň, zvoní hmoždíř, kořením a dýmem voní celá dědina. Jak ty oči jezdí po bílém šafránem slazeném rozinkami zamíchaném tvarohu! — A zas po stropu a po stěnách žádostivě bloudí v snivé touze dětí vyhlédajících, kdy - kdy už přece objeví se zlaté prasátko!
U Stéskalů povečeřeli krupičnou kaši porosenou medem, dojedli kávu s koláči, hospodář na stůl postavil láhev habrůvského vína – hospodyně čeládku podělovala suchými švestkami, ořechy a panenskými jablky. Chůva s děvečkou v koutku na hliněné míse tavily olovo, a ukázalo se, že mlaďoučká ještě, ledva škole odrostlá chůva vdá se dřív než ospalá, u muziky všemi postrkovaná dívka. Když jablíčka nakrojily, hádajíce na zdraví a smrt, zahádala si i hospodyně. Byla spokojena. Sebrala ručkama na peřince rozkládající dítě a odešla s hospodářem na besedu do výměnku k rodičům.
Veseleji bylo u Jurčáků v chaloupce. Měli k večeři hubnou omáčku s knedlíky. Jurčák zapálil si po večeři dýmku a s úsměvem přihlížel od kamen ke stolu, kde pět svých dětí podělovala matka řehtavými ořechy a suchými křížalkami. Ještě jí několik ořechů zbylo; ty skřoupe sama, až umyje hliněné nádobí.
Jásavě, ztišenou dědinou do jasné noci odkudsi z hlubiny návsí překrásně se rozléhalo pastýřovo troubení. V oknech míhaly se živé stíny, vrzala dvířka chaloupek, bosé děti vystupují na zápraží a kde komu v uších zvoní známá píseň vánoční: „Pastýři! K Betlemu pospěšte. Bohu se klanějte, spěchejte!“ — Brzy však zaléhají dveře chaloupek, děti s dupotem vracejí se do světnic a na bílém návsí se svými synky zbývá už jen pastýř sám, výstřely karabáčů a radostnou písní pastýřské trubky vítaje narození Krista Ježíše. Jako by všudypřítomný byl, hned na dolním a hned zas na horním konci dědiny vznesla se jeho píseň, strhnul se ohlušující rachot karabáče a snad křídla v tu chvíli měl, jeho hlaholením a hlasitými rozlehy karabáče provanuta byla celá Habrůvka. Dozněly slavnostní rány — dozpívala pastýřova trubka svoji koledu. Pohasly světlušky oken. Pokoj lidem dobré vůle! Dědinka spí.
