Přišel k nám šotek nezbedný,
ten dával z konvice pít,
„Žertu mám pramen bezedný,
jen račte na ochuť vzít!"
Byla to vína taková,
kdo pil, vše na sebe řek,
řekla hned paní sládková:
„Náš tambor velký je rek."
Rychtářka řekla: „V sobotu
měl farář tuze mě rád,"
pan kaplan mlask' si v dobrotu,
že dojde na celibát.
Ponocný říkal na sebe:
když troubí u dvora rád,
šafářka kouká do nebe,
má rty jak medový slad.
Řekla hned každá děvice,
kdo sen jí oslazuje,
mládenci vzdychli velice
a mnohý lamentuje.
Řekla též naše paňmáma:
„Mám sladkou na polici,"
pan farář lomil rukama:
„To patří v zpovědnici!"
Byla to ve vsi upřímnost,
kdo nepil, tuze se smál,
rychtář jen jde co vážný host:
„To nesmím trpěti dál!"
Nad šotkem soud si sestavil,
však dříve ochutnal též:
„Lidičky, to je kratochvil,
mám rohy jako ta věž!"
Po návsi běhal celý den
to k dveřím ode dveří:
„Lidičky dobří, pojďte ven,
sic žena neuvěří!" —
Zašel k nám šotek nezbeda,
už mnohý uplynul čas,
a dnes-li k nám zajde — přeběda!
vše na vlas najde to zas.
