Kdys po večeři dcerka moje malá
skořápku z vejce prázdnou zanechala.
Dle starých zvyků, jimž jsem věren byl,
jsem skořápku tu lžičkou prorazil.
A dcerka ptá se: ,,Proč to děláš, tati?“
„Rád povím ti, když budeš poslouchati!“
Hup, na koleně již mi sedí zticha
a poslouchá, co povím, ledva dýchá.
Za starých časů mnohý se dál,
a pravou svízel zkusil Holec král,
když po vší říši divný poustal šum,
a hostů nezvaných pln každý dům.
Zkad přišli, bůh ví, kde se tady vzali
mužíci v hejnech drobouncí a malí,
ne větší palce, čapek špičatých,
v kabátcích krátkých, těsně upjatých
a na šibalských ústech samý smích.
Ten závažíčko hodin slézá hbitě
a zastavuje v chodu kyvadlo,
co druhému zas jinde škubat nitě
pod rukou tkalci žertem napadlo.
A jiní jako štiplavé tři mušky
se slezli do kolébky u děvušky,
jež pláče, křičí, ručky k očím zvedá
a marně zbýt se uličníků hledá.
Pět jiných klíče od všech krade dueří,
co šelmovství tu, nikdo neuvěří.
Hle, na zahradě u dlouhé řadě
včel roje mají ouly.
Již našla je ta chasa v sadě
a blíže nich se choulí.
Tu medu plást jim dobře chutná
a svítí se jim no bradě,
co zatím včelek hejna smutná
jsou rozeštvána po sadě.
Hej, hejsa, juché, hejsa, juch,
je šotů zem i její vzduch,
nač trestu by se kdo z nich bál,
kde dobrý vládl Holec král!
A u řeky, co toto se tu dálo,
tré jiných šotů v úprku se smálo,
když úzkostlivé, opatrné pradlí
běloučké prádlo smýkali o kradli…
autor: Fr. Procházka Serafínský (1861, Náměšť na Hané – 1939, Praha)
kniha: Šotci krále Holce, 1906
vyobrazení: ilustrace, Viktor Oliva (1861, Nové Strašecí – 1928, Praha)
