Jednou z lesní, bájné svojí říše
pidimužů vyrojil se dav,
k vesnici, jež v údolí se tiše
v sněhu třpytný ustrojila háv.
S křikem, smíchem přes pole a lesy
ku předu se ženou o závod;
samý žert a samé jenom plesy
je ten celý trpasličí rod!
Tu se v sněhu brodí, — a zas v chvíli
k jiným opět chystají se hrám,
že nad jejich bujnou kratochvílí
Krakonoš král raduje se sám.
Proč však náhle mizí všecky plesy,
proč se staví trpaslíků shon?
Či je zpět už volají zas lesy,
že se radost v truchlý mění tón?
Hleďte tam, jak divný tvor se skrývá,
a to číhá na svou kořist as?
divoce jak do světa se dívá,
věru, že s ním není žádný špás!
„Prchnem rychle!" jeden v strachu volá;
druhý zase: „Slupne nás jak med!"
A tak všichni, — skoro mrtví zpola,
na útěk se obracejí hned!
Až tu jeden odvážil se přece,
k obru tomu přiloudal se blíž.
„Stůjte, braši!" ku ostatním vece,
„tvora toho nebojte se již!
Hleďte sem jen, ze sněhu je celý,
dětskou rukou zroben je ten div!"
A již zástup, — po řeči té smělý,
blíž se hrne obra na podiv.
Jeden rýpe, druhý rukou svojí
sněžnou kuli obru metá v líc;
v tom již kule za kulí se rojí
v hustém dešti sněhuláku vstříc.
A tak mstí tu marné svoje strachy,
vítězný již rozléhá se hlas;
až pak zase pitvorné ty brachy
v lesní skrýš pozdní svolá čas!
