Slunečný den
Klid všude. Slunce lije na peron
své jarní proudy. Chvíle ospalá
v zapadlém nádraží, kdy tichý den
průzračný nad širokým obzorem.
Tu čekám samoten a vyhlížím
na louky sluncem zatopené, v nich
skupiny olší v dálku tratí se
a potok zpola vyschlý pod mostem
se blýská, jako střepy zrcadla.
Jen kavka křikne, a jen písku pád
po střeše plechové, jen jednotvárný
se ozve telegrafu klepot, jen
šum květin, které kropí zelinář.
Mír všeho nehybný mne dojal tak,
jak jenom lesy s mrtvým výdechem
ukrytých malin.
Tento článek je exkluzivní obsah pro premiové uživatele
