Podle hvozdu u palouku
krouží bílý mrak,
snáší se teď ve oblouku
lehce tak;
dlouhé bílé stíny vlají,
ve vzduchu se třepotají —
padly ve svém bílém hávu
ve žloutnoucí chladnou trávu.
Bozi věční — slibky bludné!
Žalný zpěv se vzduchem nese,
slyším lechů chechtot v lese,
kolem zřím bludičky svůdné —
slibky čeří bílé peří,
rozhrnují závoje,
v chladném vzduchu krouží v ruchu,
nemajíce pokoje.
V trávě listí napadané,
jak by k loži přichystané,
na něm leží bílý stín,
pějí slibky, pějí dále,
stín se zvedá nenadále,
juž opouští země klín —
vzlétne — bozi! — sněžné peří,
křídly vzdušnou cestu měří,
závoj vlaje ve vzduchu —
slibky v jásot zpěv svůj mění,
slyšeti je zaúpění —
novou sestru v rozruchu
slibky ve svůj střed
přijímají hned,
novou sestru — bozi spásy!
která do věnečku krásy
černou vpletla nevěru!
Slibky bludné zakroužily,
kolem sestry zakroužily,
jižním plují ve směru,
plují, plují, vzduchem plují,
dlouhé krky natahují.
vlasů proudy se závoji
splítají se v nepokoji,
na čela jim záře padá,
na ta čela věčně mladá,
na nichž skvrna černé viny,
jako v sněhu kupa hliny.
Letí slibky, letí zvolna,
každá tvář je smutná, bolna,
náhle — bozi — černý vlas,
tváře bílý jas —
kmitem blesku mním,
že tvář Dany zřím —
vzkřiknu — děsný hluk —
cítím v tváři křídel tluk,
kůň se vzepne, ve hvozd letí,
slyším pláč si ve zápětí —
dál juž nevím, co se dělo,
v čele, v očích se mi stmělo. . .
