Z Náchodu pospíchal a již se nemohl dočkat, jak Fidél Hanuš vyletí, jak se máma podiví a radostí vykřikne nad jeho nenadálým příchodem. Nic o něm nevědí, neboť žádnému nic nevzkázal. Chtěl je překvapit a oni překvapili jeho. Žádný nebyl doma, když přijel. Sednice zavřená, klika vytažená.
Ale tu se již nedivil, neboť jak vjížděl či přicházel do Padolí, připomněli mu, že je sv. Jakuba. Na městečku to bylo znát, neboť placho bylo všude a po staveních všude prázdno. Čejchan nechal bednu v síni a pospíchal s trakařníkem nahoru „městečkem" ke zvonici, před níž se shluklo celé Padolí. Ženy, staří, mladí stáli tam v jednom hustém zástupu, z něhož vyznívala vřískavá hudba, smuteční pochod, k němuž pořád ještě opozdilci dobíhali. Všichni obraceli hlavu nahoru, na okno v bednění staré zvonice zděného spodku, jež trčela z toho strnulého mraveniště, nad spoustou hlav, hleděli na okno, z něhož čouhalo staré prkno. A na ně již vyváděli, vystrkovali ze zvonice dva mužští černého, kosmatého (chlupatého) kozla. Mezi velkými rohy, na nichž se zelenal věnec, trčel mu vršek borovice nížemi okrášlený; mašle po cudrách třepetaly se po celém těle ubohému zvířeti, jež stálo zděšené, zrak vyvalujíc, vysoko nad hlučícím zástupem. A ten je vítal křikem i fanfárou.
Pak na okamžik ztichli, to, když Franta Švec, jenž tohoto nebohého kozla vyhledal (musil být nejšerednější ze všech po okolí), začal na věži vyvolávat nad „starým hříšníkem", že po celý svůj život užíval kratochvíle, a teď že jemu přišla smutná chvíle a když dokončoval:
„Nemeškej, skoč rychle dolů,
sraz hlavu, uděláš konec všemu“
počalo se prkno chýlit. Kozel ve smrtelné úzkosti začal coufat. Dole se strhl křik, jež vybuchl v divoce jásavý řev, to, když kozel, jak prknem trhli, byl donucen ke smrtelnému skoku. Mihl se ve výši, až pentle a fábory na něm zavlály a dopadl na tvrdou zem až to žuchlo.
Vystrojený řezník, drže nůž s černou stuhou v dlani, přiskočil, vrhl se na nebohé zvíře, aby je zapíchl a krev jeho zachytil. Všichni se hrnuli a hnali za ním, prodírali se k němu v divém chumlu, z něhož každý dychtil ulovit trochu prolité, kozlí krve.
Fidél Hanuš v té lité mačkanici pochodil; nesl si domů trochu ,,jakubovské‘' krve, která čerstvá i sušená měla silnou, léčivou moc. Stará Cejchanka však nepořídila. Když se s podruhem či ,,přástevníkem“ svého syna u chalupy setkala, naříkala si přes zásep až do síně a zlobila se na ženské, jak se o tu krev praly.
Umlkla však, když kliku ode dveří nenašla na květované jarmaře, nýbrž u dveří. A jak polekaná otevřela a s Fidélem do světnice vkročila, spatřila syna za stolem. Pokuřoval si chutě jako jindy, jako by nikde nebyl. Stará vykřikla a rychlonohému od ,,Rohanských“ dřevěněly nohy . . .
kniha: U nás - Alois Jirásek, str. 484, vydání 192
vyobrazení: ilustrace, Adolf Kašpar, z knihy U nás - Alois Jirásek, 1924
