Z Náchodu pospíchal a již se nemohl dočkat, jak Fidél Hanuš vyletí, jak se máma podiví a radostí vykřikne nad jeho nenadálým příchodem. Nic o něm nevědí, neboť žádnému nic nevzkázal. Chtěl je překvapit a oni překvapili jeho. Žádný nebyl doma, když přijel. Sednice zavřená, klika vytažená.
Ale tu se již nedivil, neboť jak vjížděl či přicházel do Padolí, připomněli mu, že je sv. Jakuba. Na městečku to bylo znát, neboť placho bylo všude a po staveních všude prázdno. Čejchan nechal bednu v síni a pospíchal s trakařníkem nahoru „městečkem" ke zvonici, před níž se shluklo celé Padolí. Ženy, staří, mladí stáli tam v jednom hustém zástupu, z něhož vyznívala vřískavá hudba, smuteční pochod, k němuž pořád ještě opozdilci dobíhali. Všichni obraceli hlavu nahoru, na okno v bednění staré zvonice zděného spodku, jež trčela z toho strnulého mraveniště, nad spoustou hlav, hleděli na okno, z něhož čouhalo staré prkno. A na ně již vyváděli, vystrkovali ze zvonice dva mužští černého, kosmatého (chlupatého) kozla. Mezi velkými rohy, na nichž se zelenal věnec, trčel mu vršek borovice nížemi okrášlený; mašle po cudrách třepetaly se po celém těle ubohému zvířeti, jež stálo zděšené, zrak vyvalujíc, vysoko nad hlučícím zástupem. A ten je vítal křikem i fanfárou.
Pak na okamžik ztichli, to, když Franta Švec, jenž tohoto nebohého kozla vyhledal (musil být nejšerednější ze všech po okolí), začal na věži vyvolávat nad „starým hříšníkem", že po celý svůj život užíval kratochvíle, a teď že jemu přišla smutná chvíle a když dokončoval:
„Nemeškej, skoč rychle dolů,
sraz hlavu, uděláš konec všemu“
