Velký svatební den
(napsala Michaela Vondráčková, 2026)
Po dlouhých přípravách a třetí ohlášce v kostele nastal velký svatební den. Na Plzeňsku se svatba odehrávala většinou v úterý. Ráno ve svatební den začala „povinnost“ nejprve družbovi. Vzal muzikanty, dudáka a houslitu, později k nim přibyl i klarinetista a šel sezvat hosty. Zastavil se také pro družičku. Nevěsta s ženichem snídali až po oddavkách, ale hostům se k snídani podávala hovězí polévka, kousek masa, droby, koláče a pivo. (Takto je popsáno např. v Pamětní knize Bolevce). Když se hosté u ženicha nasnídali, dostal ženich od svých rodičů požehnání a pak všichni nasedli do vozu a vyrazili s hudbou k nevěstě.
Příjezd ženicha k domu nevěsty a požehnání:
Na příjezd ženicha s doprovodem už u nevěsty čekali také její hosté, kteří posnídali u nevěsty. Vrata ale byla zavřená a otevřela se až po zaklepání družby. Ten pak oslovil hospodáře slovy: „Slovutný pane hospodáři! Šetrně očekávám, že toto mé promluvení ve zlé obráceno nebude a Vy mě s těmito poctivými pány, paními, mládenci a pannami do příbytku svého dovolíte laskavé vstoupení, jako Vás všichni vespolek žádáme.“ Až pak se vrata otevřela a ženich s družbou a hosty mohl vstoupit.
Nevěsta ale byla schovaná v komoře obklopená družičkami. Třeba v Dýšině se nevěsta snažila ženicha zahlédnout dřív než on ji skrz věneček, který pro něj měla připravený. Věřila, že tak ji bude ženich poslouchat, a ne jí ubližovat. Nevěstu zavřenou v komoře musel družba vyplatit penězi, které sázel na dřevěný talíř prostrčený skrze dveře. Důležitým okamžikem bylo požehnání rodičů. Družba přivedl nevěstu k otci, který s panímámou stál uprostřed světnice. Vhodně je oslovil, nevěsta s ženichem pak poklekli a přijali požehnání, ze které rodičům políbili ruce. Nevěsta se pak dojemným způsobem loučila s rodiči, bratry a sestrami.
Po požehnání rodičů vystoupila družička, která nesla na talíři vyzdobený prut rozmarýny, zabalený v bílém šátku a oslovila nejprve ženicha, kterému rozmarýnu obřadně předala. Po svém výstupu vzala družička družbu k tanci, několikrát se s ním zatočila v kole a poté odběhla pro další prut rozmarýny, který si tentokrát družba připevnil za klobouk.
Řeč družičky před předáním rozmarýny ženichovi:
Družička: „Pochválen buď Pán Ježíš Kristus, vítám vás všecky napořád, ať je vás sto nebo padesát. Ať je vás sto nebo dvě, my vás s nevěstou vítáme obě dvě. Vás já se, ale pane ženichu ptám, než vám ten šáteček s tou kytičkou dám, co je Vám milejší, ten šáteček, ta kytička nebo panna nevěstička? Ženich: „Nevěstička“ Družička: „To se mi, pane ženichu, nelíbíte, dyž ode mne všechno vespolek nepřímáte. Vás já se, ale pane ženichu ptám, než vám ten šáteček s tou kytičkou dám, co je Vám milejší, ten šáteček, ta kytička nebo panna nevěstička? Ženich: „Všecko vespolek.“ Družička: „To se mi, pane ženichu, líbíte, že ode mne všecko vespolek přijímáte. Tu máte šátek, v tom šátku kvítí, ať se Vás ta láska chytí, Ať se Vás drží až do smrti. Dej Vám Pán Bůh štěstí a mně ještě lepší.“ /Pamětní kniha Bolevce/
Poté už se účastníci svatby ozdobení rozmarýnami a stužkami seřadili do průvodu. Vpředu šla, (někdy se také jelo) hudba (dudy, klarinet, housle), za ní nevěsta s družbou, pak družička se ženichem a pak ostatní hosté – vždy muži zvlášť (před ženami) a ženy zvlášť. Cestou do kostela hráli muzikanti písně převážně zádumčivé a nevěsta celou dobu plakala... Pan „falář“ už celý průvod očekával a oddavky mohly začít.
Cestu do kostela na oddavky hráli muzikanti ve svatebním průvodu písně převážně zádumčivé, až truchlivé. Městem se zpívala písnička „Plzeňští páni, pojeďte s námi, já vám dám rozmarýnu z naší zahrady…“ V obličeji všech účastníků svatebního průvodu byla znát vážnost. Každý jako by byl zcela ponořený do svých myšlenek o důležitosti kroku, který se mladí chystají podstoupit. Mluvilo se jen velmi málo a nevěsta celou cestu plakala…
V kostele u oltáře:
V kostele u oltáře poklekl ženich i nevěsta, za nimi družička a družba. Kněz stál před nimi. Poté, co družička nasadila na hlavu nevěstě i ženichovi rozmarýnový věneček, kněz k nim přikročil a začal jim štolou vázat ruce a modlil se nad nimi. Jakmile kněz modlení dokončil, družička i družba byli ve střehu a každý se snažil co nejrychleji popadnout z hlavy rozmarýnový věneček – družba ženichovi a družička nevěstě. Věřili totiž, že kdo bude rychlejší, ten se dříve vdá nebo ožení.
Při mši svaté v kostele během oddavků také všichni dávali pečlivý pozor, na které straně (na ženichově nebo nevěstině) rychleji hoří svíce. Z toho se usuzovalo, že z novomanželů dříve zemře ten, na jehož straně svíce rychleji hořela. Po oddání se snoubenci od oltáře vrátili na své místo a všichni vyčkali, až mše svatá končí. Pak jim kněz ještě jednou požehnal, svatební průvod vyšel z kostela a kostelní zvony se rozezněly.
Cestou z kostela a zatahování:
Když se vyšlo z kostela, ženské zazpívaly „A já vám děkuji, pane páter, že jste vy mně dali, co já jsem chtěl. Dali jste mně ženu Kateřinu, já si s ní dnes lehnu pod peřinu.“ Návrat z kostela vnesl veselost do celého průvodu. Hudebníci hráli do skoku a do toho se ozýval veselý jásot a veselé výkřiky. Na své cestě býval svatební průvod často zastavován „zatahováním“. Na příhodném místě, kde byla užší cesta, natáhl se přes cestu silný provaz zdobený stužkami a chvojím tak, aby svatebčané nemohli projet a byli nuceni zastavit. Potom přistoupil některý ze zatahovačů k vozu a se sklenicí v ruce vyslovil přání novomanželům, připil na jejich zdraví, načež se mu od ženicha dostalo slušné peněžité odměny. Někdy ale byli zatahovači neskromní a vyžadovali ještě vyšší propustné. Po této zastávce se všichni už těšili na tanec a zastávku v hospodě, která předcházela svatebnímu obědu v domě nevěsty. Nevěsta se podle zvyku odešla domů převléknout do jiných šatů a vrátila se do hospody k tanci.
Také ostatní svatebčané postupně odcházeli domů převléknout si sváteční oblečení, aby si ho v hospodě při tanci neponičili. Dělo se to ale vždy tak, že ani nebylo poznat, že by někdo chyběl. V hospodě muzikanti hráli vesele k tanci, zpívala se jedna písnička za druhou a sklenic v rukou svatebčanů také nepočítaně. Ve správný čas ovšem mezi rozjařené svatebčany vstoupil „tlampač“ a vyzval je k obědu. Přidal se i nevěstin otec, který všechny nabádal, aby si pospíšili. Z proudu veselosti se tak mělo přistoupit ke svatebnímu hodování. Napřed si ale každý v rychlosti ještě znovu zašel domů opět se převléknout a také si opatřit nůž a vidličku, které si podle dávného zvyku každý s sebou na svatební hostinu brával.
Svatební oběd v domě nevěsty:
Při svatebním obědě se nevěsta posadila do kouta nejvzdálenějšího od dveří, u ní po jedné straně ženich, po druhé mládenec. Hosté (bývalo jich od 50 až do 100!) byli rozesazeni (resp. na sobě natlačeni) kolem velkých, prkenných stolů. Každý volný koutek místnosti navíc zaplnili chlapci, děvčata nebo staré babičky a každý z nich očekával nějakou „výslužku“ ze svatební hostiny. Staré babičky (i z přespolních vesnic) nikdy nechyběly. Na svatby chodily ze zvědavosti, aby měly co povídat, hodnotily šaty, jídlo i výbavu nevěsty – říkaly tomu „jít na třepení, čili na čumy.“
Svatebčané v domě nevěsty veselé hovořili, pak se společně pomodlili a poté už se nosilo na stůl jedno jídlo za druhým. Polévka, hovězí maso na křenu, hrách s perníkem, podsvinče nadívané jablky, skopovina s tuřínem, vepřové se zelím, jahelná kaše s medem, slepice v nudlích, pečené husy, také koláče a homole. Od každého ohromné mísy, ale nic nezbylo, protože zbytky se jako „výslužka“ dávaly přihlížejícím mimo stůl.
Svatební homole z bábovky:
Ve svatební homoli (bábovce pečené ve zvláštních hrncích) býval zapíchnutý velký trn celý posetý jablky, suchými švestkami, cukrovím a podobně. Když se homole postavila na stůl, ženské a družičky začaly zpívat „Já mám jabloňku, já na ní vlezu, jen jednou zatřesu, hned zase slezu…“ Po dozpívání této písničky se přítomní vrhli na jablíčka a ostatní zavěšené dobroty. Pak se homole rozkrájela, rozdělila mezi hosty a tím bylo svatební hodování u konce. Ačkoliv měl „tlampač“ plné ruce práce s obsluhováním svatební hostů, vždy si našel čas ještě pro všelijaké šprýmy k pobavení hostů. Leccos vypravoval, kluky škádlil ke rvačce, nevěstu se snažil rozesmát, kaši (co nejvíc horkou) dával přihlížejícím do holých rukou a bavil se tím, jak si ji přehazují a podobně.
Svatební zvyky s penězi:
Zvykem také bylo, aby svatební hosté přispěli nějakým penízem – buď „na kuchařky“ nebo pro novomanžele. Peníze se zapichovaly na měchačce do kaše nebo pokládaly na talíř. Také se schoval nevěstě střevíc a ona si ho musela vyplatit. Při obědě po sobě svatebčané také házeli rýží, hrachem, rozinkami nebo cukrovím.
Po skončené hostině „tlampač“ všechny pozval na druhý den k ženichovým rodičům na oběd a končil oznámením, že „hostinský žádá, aby ho páni hosté navštívili.“ A tak se po svatební hostině všichni odešli znovu poveselit do hospody. Tančilo se celou noc – hudbu platil ženich s družbou. Tím byl první svatební den u konce, celá svatba tím, ale ještě nekončila.
zdroj: Michaela Vondráčková, Český rozhlas Plzeň (Špalíček), 2026
obraz "Svatba v Kalikovském mlýně" Obraz je datovaný rokem 1847 a jeho autorem je Václav Kroupa (1825–1895), který jako dvaadvacetiletý student Pražské akademie pobýval v Plzni u Pecháčků v tehdejším Kalikovském mlýně. Obraz tam namaloval podle studií ze Skvrňan a z Plzně...
Svatební koláč (homole) z Plzeňska, rok 1929
