Od námluv přes ohlášky, čepení až po soukenný kabát
(napsala Michaela Vondráčková, 2026)
Nejokázalejší, nejhlučnější a také nejslavnostnější událostí v životě našich předků bývala svatba. Jednalo se o velkou sérii ustálených zvyků, které měly svůj pevný řád, logicky na sebe navazovaly a předávaly se z generace na generaci. Za touto velkolepou slavností se však často skrýval tvrdý pragmatismus. Těžký hospodářský život na venkově totiž málokdy dopřával prostor pro ideální romantickou lásku. Už při samotném seznamování hrály hlavní roli majetkové poměry. Mladík, patřičně poučený rodinou, si vybíral nevěstu výhradně mezi „sobě rovnými“, a nezřídka o budoucím partnerovi rozhodovali rodiče sami.
Navázání styků na Plzeňsku zprostředkovával „tlampač“ („klapmač“, „faktor“), který se pak také stal řečníkem o námluvách i na svatbě. V pamětní knize Bolevce se o prvotnímu kontaktu dvou mladých lidí se uvádí: „Jako v jiných krajích tak i v Bolevci se projevovala veřejně náklonost hocha k dívce u muziky. Hoch obdaroval divčku marcipánovým srdcem, když ji zval k tanci. Otcové si podali ruce, zasedli spolu k jednomu stolu a řekli si: mohli bysme bejt přátelé.“ Tím bylo víceméně zpečetěno, že na řadu mohou přijít námluvy.
Přípověď (námluvy) a „přátelskej voběd“:
Pokud se vše dobře vyvíjelo, oznámil nápadník, že přijede na „přípověď“ (námluvy) a u rodičů budoucí nevěsty se uspořádal, většinou v neděli nebo ve svátek „přátelskej voběd“. Nastávající ženich sedl na vůz, vzal s sebou otce, tlampače, a ještě někoho z příbuzenstva. Matka jim požehnala a pokropila je svěcenou vodou. U nevěsty pronesl tlampač po obřadném uvítání proslov a pak všichni zasedli k bohatě prostřenému stolu. Budoucí nevěsta se v sednici neukázala – čekala v komůrce, až pro ni matka po jídle zajde a zavede ji k jednání o věnu a o svatbě. Jednání o věnu, polnostech, dobytku a podobně trvalo většinou dlouho – vyjednávalo se do té doby, než se obě strany shodly. Potom si nevěsta s ženichem podali ruce a ženich dal nevěstě závdavkem stříbrný tolar na památku zasnoubení.
Svatební smlouva a „roucho“ pro nevěstu:
Vyvrcholením jednání o věnu a dalších záležitostech bylo sepsání svatební smlouvy, která bývala velmi obšírná a důkladná. Také byl určen den, kdy ještě všichni půjdou "do knih". U nevěstiných rodičů se už také pomalu začala chystat nevěstina výbava („roucho“). Opatřen byl nový nábytek, peřiny, zajištěn byl pěkný vůz a také krásné koně. Podle dochovaných zápisů třeba v Dýšině výbavu nevěsty tvořila: truhla, almara, 2 velké peřiny, polštáře, tucet košil a šatů k několika převlečení, nádobí, k tomu navíc 500 zlatých. V Letkově dával ženich nevěstě malované modlicí knížky, ale ta si je vzala až po svatbě sice „by se nedostali“. Po námluvách se velmi dbalo na to, aby se žádná strana nerozhněvala – svatební smlouva byla sepsaná a přípravy na svatbu tak mohly začít. Začaly se krmit husy, u nevěsty se chystala kompletní výbava, nevěsta začala šít košili pro ženicha a na řadu mohly přijít ohlášky v kostele a zvaní na svatbu.
Úvodní proslov „tlampače“ při námluvách (v domě nevěstiných rodičů):
„Mnohovážený pane hospodáři a paní hospodyně! Z té příčiny do tohoto příbytku vstupujeme, že zde přítomný a šlechetný mládenec N., vlastní syn slovutného muže N. N., váženého souseda poctivé obce N., z daru božího a z vůle svých milých rodičů, umínil sobě svůj svobodný stav proměniti a do stavu svatého manželství vstoupiti, ku kterémuž oblíbil sobě ctnou a šlechetnou pannu, nejmilejší dcerušku Vaši N., o kterouž Vás nyní přišel poprositi doufaje, že mu jeho žádost neodepřete, i že Vaše milá dceruška tomu na vzdor nebude.“ /Jakub Škarda: Svatební obyčeje z okolí Plzeňského, 1894/
Ohlášky a zvaní příbuzenstva:
Ohlášky byly veřejným oznámením plánovaného sňatku, zvaní příbuzenstva pak na Plzeňsku v 19. století obstarával „tlampač“ v doprovodu „pacholíka“. Ohlášky v kostele objednávala ženichova strana. Museli jít ke staršímu kaplanovi pro „cedulku“ a než ji ženich dostal, „kterej byl neschopnej, chodil tři až čtyři neděle na katechizmus,“ jak je popsáno třeba v Pamětní knize Bolevce. Ohlášky neboli veřejné oznámení plánovaného církevního sňatku prováděl duchovní během bohoslužby. Jejich funkcí bylo jednak informovat o blížící se svatbě a případně také zabránit uzavření neplatných nebo zapovězených manželství. Své ohlášky budoucí nevěsta nikdy neposlouchala – když měla být oznamována, nešla do kostela. Bála se, že by jinak v manželství nebyla šťastná anebo že by měla hluché děti.
Ženich i nevěsta žili po námluvách dále jako před nimi, jen chasa jim projevovala „trochu lepší úctu“. Třeba v Sulislavi po prvních ohláškách už nevěsta ani ženich mezi chasu nešli. V týdnu před třetí ohláškou chodil zvát na svatbu řečník („tlampač“) společně s „pacholíkem“ (asi dvanáctiletý chlapec). Oba měli sváteční oblečení a na levé ruce červenou mašličkou přivázaný prut rozmarýny. Zváni byli nejbližší příbuzní z obou stran, kmotři, sousedé, učitelé a duchovní. Tlampač zvaní na svatbu většinou zahajoval slovy: „Ženich a nevěsta vás nechají pozdravovat, abyste se za ně nestyděli a doprovodili je do chrámu páně.“ Zvaní se často vymlouvali na různé překážky (třeba že mají roztrhané boty, špatný oblek nebo že nemají vyprané a vyžehlené sukně apod.) Ale vše samozřejmě jen tak „na oko“, aby bylo od tlampače více nucení a více zábavy.
Pokud bylo příbuzenstvo rozsáhlé, trvalo zvaní třeba i celý týden nebo i více. Potom se napekly koláče a všem pozvaným se rozesílaly. Ti pak na oplátku posílali různé dary: máslo, vejce, drůbež, smetanu, mandle, rozinky, mouku a další potřeby pro svatební hostinu.
Nevěsta si mezitím opatřila družičku (nebo i více) a ženich družbu. Rodiče nevěsty také vyhledali spořádaného souseda, který pak o svatbě dovezl k ženichovi nevěstinu výbavu. I ženich si vyhlédl jednoho ze sousedů, který mu poté do domu přivezl nevěstu. Hlavním kritériem při tomto výběru přitom bývali nejlepší koně. Ti totiž vždy byli chloubou snoubenců, kteří se ještě po letech chlubívali slovy: „Mne vezli koně zajisté ty nejlepší, jeden byl jako druhý, všechny hnědé s bílými lysinkami a vykrmení jako vepři.“ Všemi těmito přípravami čas rychle ubíhal až ke dni předsvatebnímu.
Večer před svatbou, (štandrle) a střelba z bambitek:
Svatba na Plzeňsku se v minulosti odehrávala většinou v úterý (po 3. ohlášce) a trvala 3 až 4 dny. Večer před svatbou ženich nechával nevěstě zahrát zastaveníčko (štandrle) pod oknem. Štandrle“ hrávali muzikanti, nejčastěji dudák a houslista. Nejprve u nevěsty, pak u ženicha, u družby a když byla hodně bohatá svatba, pak také ještě všem hostům postupně u jejich stavení. Někdy se zašlo i k přespolním a taková muzikantská výprava pak končívala třeba až o půlnoci. Při cestě za nevěstou stříleli muzikanti s ženichem z bambitek a už z dálky tak o sobě dávali hlasitě vědět. Poté, co se hudebníci dostali pod okno nevěsty, začali hrát nejprve smutnou píseň (nejčastěji „Pod okýnkem stával“). Při ní se nevěsta zavřená v komoře a přemýšlející o brzké změně svého stavu většinou ještě více rozplakala…
„Pod okýnkem stával, na housličky hrával, na svou nejmilejší smutně povolával.
Spíš-li nebo nespíš nebo mne neslyšíš, nebo mi, má milá, otevříti nesmíš?
Ach, já dávno nespím, dobře tebe slyším, ale tobě, drahý, otevříti nesmím…“
Po počáteční smutné melodii pod okénkem nevěsty pak už hudebníci spustili nějakou veselou skočnou. Když přehráli tři nebo čtyři melodie, vyšel z domu hospodář (otec nevěsty) s džbánkem piva v ruce a pozval všechny venku stojící dovnitř slovy: „Vítám vás švarní mládenci, vejděte do sednice, byste po daleké cestě sobě odpočinuli a něčím se občerstvili.“ Na výzvu hospodáře muzikanti vešli do světnice, kde na lavicích seděli nejbližší přátelé, družička i ostatní mladá děvčata (kamarádky nevěsty). Nevěsta ale chyběla. Seděla v komoře a smutně přemýšlela o tom, že už to nebude trvat dlouho a bude muset navždy opustit své rodiče i sourozence. Uvnitř stavení už muzikanti hráli vesele - družba zašel do komory pro nevěstu, zatančil si s ní jeden tanec a pak ji zavedl k ženichovi. Postupně se do tance přidali i ostatní přítomní, vesele se tančilo a každý si chtěl zatančit s nevěstou. Po tanci následovala bohatá večeře, většinou nechyběla jelita a jitrnice a po ní se zase tančilo. S blížící se půlnocí se ale myšlenky všech už ubíraly hlavně k následujícímu dni, ke dni svatebnímu.
Svatební den, příprava a oblečení:
Svatební den býval pro naše předky velikou událostí. Tomu pochopitelně odpovídalo i slavnostní oblečení, které nevěsta s ženichem oblékali. Nevěsta mívala navíc speciální úpravu hlavy (tzv. „čepení“) ozdobenou zlatou „jehličkou“. U nevěsty na první pohled největší pozornost budila silueta postavy - sukně a spodničky, tedy hlavně jejich množství. Nevěsta na Plzeňsku jich totiž na sebe oblékala i 12 – 17! Spodničky bývaly ze šerky, pak následovaly sukně mezulánky a 3 nebo 4 nejsvrchnější sukně byly z látek lehčích, jemnějších a dražších a byly velmi široké. K tomu zástěra zvaná „baborák“. Punčochy červené, podvazky a střevíce s malými vysokými špalíčky a zelenou pentlí v přední části. Kromě množství sukní nevěsta také oblékala bílou košilku s krásnou krajkou u krku a živůtek nebo šněrovačku, která ale nebyla vidět, protože přes ni nevěsta oblékla kabátek z bílého sukna, lemovaný šedivým králíkem. Kabátek byl vyšívaný modře. Kabátek oblékala nevěsta hlavně na oddavky v kostele, případně na cestu k ženichovi, pokud byla velká zima. Jinak bývala o veselce i bez kabátku. Nikdy ale nechyběl parádní hedvábný šátek přes tělo. Šátek musel být zvláště velký, lesklý a „měňavý“, tkaný ze dvou barev, a s dlouhými třásněmi.
Svatební úprava hlavy „čepení“:
Svatební úpravu hlavy možná překvapivě nezdobí typická plzeňská „holubička“ (čepeček s bílými širokými křídly). Nevěsta, která šla na oddavky, měla jen pečlivě spletené vlasy: 4 vrkoče a v nich propletené červené pentle. Dohromady se tomu říkalo „čepení“ a také se říkalo „ta je pěkně vočepená“. Ve vrkoči nechyběla ještě také tzv. „jehlička“ („žínka“). Jehličky zpevňovaly stočené vlasy, délku měly asi 25 cm, byly mírně zahnuté a šlo o ploché obloučky z pružného plechu – měděného, od začátku 19. století i mosazného (vyráběli je kováři a klempíři), někdy byly dokonce zlacené (ty prodával zlatník v Plzni). Hlavice „jehličky“ byla zdobená prolamováním a vyráženým geometrickým ornamentem nebo rostlinnými motivy. Někdy bylo na „jehlici“ vyryté i jméno majitelky a letopočet. Úpravy hlavy nevěsty doplňoval ještě rozmarýnový věneček. Stejně oblečená a učesaná jako nevěsta bývala i družička, jen neměla na hlavě rozmarýnový věneček.
„Ženící“ kabát s řadou „mosáků“
V životě chlapce bývala svatba prvním okamžikem, kdy na sebe oblékl dlouhý, modrý, soukenný kabát (tzv. „ženící“), resp. většinou rovnou dva přes sebe! Kabáty byly až po kotníky, hustě posázené žlutými knoflíky „mosáky“ (kabáty jich mívaly až 55 v jedné řadě), dírky byly obšité zeleným hedvábím. Kabát se ale na knoflíky nezapínal, většina dírek bývala neprostřižená. Pouze ve výšce hrudi byla prostřižená trojice dírek a jednou z nich bývalo provlečené poutko ze zeleného hedvábí, kterým se kabát zapínal. Vnitřní kapsa kabátu bývala zpravidla opatřená jednoduchou výšivkou se jménem (monogramem) majitele a datem svatby, popř. jiné významné události, ke které byl kabát pořízen. Na hlavě měl ženich klobouk s fábory (dlouhými pentlemi) a s prutem rozmarýny, který se pod bradou uvazoval černou hedvábnou stuhou. Na krku bílý a přes něj černý šátek. Na těle pod kabátem pak ještě „lajbl“ (vestu) také z modrého sukna a se žlutými, mosaznými knoflíky. Na nohy žluté jelenice a vysoké černé boty. Podobně oblečený jako ženich byl také družba.
zdroj: Michaela Vondráčková, Český rozhlas Plzeň (Špalíček), 2026
obraz "Svatba v Kalikovském mlýně" Obraz je datovaný rokem 1847 a jeho autorem je Václav Kroupa (1825–1895), který jako dvaadvacetiletý student Pražské akademie pobýval v Plzni u Pecháčků v tehdejším Kalikovském mlýně. Obraz tam namaloval podle studií ze Skvrňan a z Plzně...
