Půda rodná jest dědictvím otců, kteří ji s nesmírnou láskou obdělávali, a tak plynul rok za rokem, až se nachýlil čas tak, že bylo třeba předat hospodářství do rukou mladšího. U nás bývalo zvykem, že hospodář odcházející na výměnek čeká až do výmlatu a pak odevzdá hospodářství synovi.
Tento přechod krásně vystihuje Sládkova báseň:
Dost práce již . . .
Dost práce již, já chci mít klid
a složit svoje břímě,
zem sklizena, chci připravit
se jako ona k zimě.
V mém sadu listí uvadlo,
štěp smuten v zem se chýlí,
mně na skráň sněhu napadlo,
chci oddechnout si chvíli,
Než na věky odejdu spat
tam ke kostelní věži,
kde otec, děd, mých dítek řad
a moje žena leží.
Pojď, synu můj, tvůj statek jest,
já dávám ti ho celý —
to byla vždycky naše čest,
co v rodu jsme ho měli.
Bůh ostřez v každé hodině
tvé stáje, pole, luka,
ať spokojeně na klíně
si mohu chovat vnuka.
Ať na dvoře tam z chalupy
se mohu dívat klidný
na stohy tvé a na kupy;
a ty buď na mne vlídný!
autor: Josef Václav Sládek (1845, Zbiroh – 1912, Zbiroh), Selské písně, 1936
vyobrazení: pohlednice, autor: J. Popp
