Procesí ke svaté Anně - Na šumavském podlesí (Prácheňsko)

Tu neděli po sv. Anně vypraví se velké procesí do poutního kostelíka sv. Anny u Kraselova, asi půl hodiny daleko od Strakonic. Děti si už dávno skládají peníze na pouť a mezi sebou, i s rodiči se domlouvají a vykládají, co si koupí, kolikrát pojedou na kolotoči nebo jak budou střílet z opravdické flinty. „Ty budeš střílet?" pohrdlivě povídá jeden. „Ani flintu neuneseš, ani nevíš, jak ji vzít do ruky. Holečku, to není bouchačka z bezu!"
„Abych nevěděl!" brání se chlapec, „tatínek byl na vojně, víš, a všecko mě naučil, hned jak přijel!" Ale druhý ani neposlouchal a vykládal ostatním: „Já loni trefil bubeníka, ten udeřil na buben, až se babičky lekly! Druzí po mně hned tam mířili, ale ani jeden netrefil! Kdepak!"

Děvčata a maminky mají jiné starosti. Škrobí a žehlí bílé sukničky a šaty; nejvíce umění žádá maminčin čepec, neboť jde za „ženu". To tak, aby někde byla skvrna nebo chybička při žehlení a skládání varhánků. Nestálo by to za pomluvu!
V sobotu se ozývá ze všech stavení tlučení moždýřů — zadělává se na buchtičky — na ty lepší! „Ženy" potom o pouti v lesíčku sedí a navzájem se častují. Toť se ví, napřed se každá děkuje, upejpá, nechá se nutit dvakrát i třikrát, než si vezme kousíček „jen tak na košt (ochutnání); ale očima slídí a div nepropálí košíčky a torby, aby věděla, co tam všecko je, a není-li to snad lepší než její. A která najde třeba jen malou chybičku v pečivu sousedky, hned to povídá dál („Arciť jenom jim, paní sousedko, a neříkají to dál!") a paní sousedku již svrbí jazyk a přidá k tomu jen trošičku, co si o tom sama myslí, a do večera to vědí všichni. Takové procesí poskytuje látky k rozmluvám 14 dní napřed a dozvuky pomluv také 14 dní po procesí.