Když se někdo kaboní, netváří se vesele, je zamračený a zachmuřený, mrzutý a nevlídný. Kabonit se může i obloha. V tomto případě se obloha stává potemnělou, pokrývá se tmavými mraky, lze usoudit, že se schyluje k dešti. Slovník spisovného jazyka českého uvádí i spojení "kaboní se lesy" a "domy se kaboní", dokonce se prý užívá i spojení "rozum se kaboní" nebo "situace se kaboní", když se chce říct, že situace začíná vypadat neutěšeně a nevesele.
Sloveso „kabonit se“ patří k těm českým výrazům, jejichž původ odborníci neznají přesně, jen se ho dohadují. A každý odborník se dohaduje trochu jinak. Například Holub a Lyer ve starším slovníku, upozorňují na to, že dříve se používalo i sloveso kabousit, které mělo stejný význam jako naše dnešní kabonit. Je to pravda, sloveso kabousit najdeme například u Karla Václava Raise a stejný spisovatel užívá i podstatné jméno kabous. Kabous a kakabus, tato dvě slova se starším etymologům zdála natolik podobná, že usoudili, že z kakabus vzniklo kabous, z něho pak kabousit a od toho nějak dnešní kabonit a kabonit se. V tom případě by sloveso kabonit nebylo české, ale vlastně přejaté, protože kakabus je nepochybně cizí, a to latinské, původem řecké slovo. Viz výklad rčení: „Koukat jako kakabus“.
Pokud se při vysvětlování významu slova kakabus obrátíme spíše do našich nářečí než k řečtině, zjistíme, že v hanáckém nářečí, ale také v moravskoslovenských nářečích nebo ve slovenštině existuje výraz „kabelit se“. Používá se při hovoru o obloze nebo o nebi a znamená „mračit se“. Podobně ve valašském nářečí najdeme výraz „choboliť sa“ nebo „chaboliť sa“, „zachaboliť sa“, v samotné češtině pak kabonit se, zakabonit se. Nebe se tedy kaboní, zatahuje se mračny.
Ukázkové věty z knih:
- Poslechni mě, dost jsi se napracoval, majeteček máme, dům a ouroky nás uživí, dětmi nás Pánbůh nepožehnal, do smrti živi budeme«, vždycky přes čas ponouká provaznice Kardaška muže, aby zanechal řemesla, a aby žili pokojně. A dodává: »Snad potom tě pustí smutná nálada a nebudeš po celé časy kabousit!« Neboť provazník Kardaš mnoho kabousil. Snad po celou tu dobu, co žil s Kardaškou, pořád kabousil. (Josef Jahoda – Zrcadýlka, r. 1925)
- Ta přisvědčovala, ale pak přece dodala: „Jenom že se žena taky dost nadře a nastará, kolikrát musí nosit v hlavě víc než muž." „Pravda — inu, mají žít celý život ruku v ruce, tak jak si je u oltáře podali!" Smotalka zasmušile přikyvovala, ale Smotal zabručel si do vousů: „A ne pořád kabousit." „Jednomu nemůže být do písničky!" (K.V. Rais – Podhorský obraz, r. 1926)
- „Ale abyste měli pokoj a naschvál, aby viděli! Potom snad tatínek přestane kabousit, až od jiných lidí uslyší chválu, že se jeho dcera dostala až na taková místa!“ (K.V. Rais – Půlpáni, r. 1918)
- „Přivezli — bude veseleji! Pán přestane kabousit, a v těch pokojích se přestanou houpat pavouci — nahoupali se dost. Ženskou má jako květinu! Toť jsem pořád říkala, že má náš pán oči jako jelen a že si pořádnou laň vybere, třebaže mu tady kdekdo nějakou strkal. Radost se na ni podívat!“ (K.V. Rais – Skleník, r. 1940)
- „Její zeť Konopáč je vidovický sedlák, který se věru o žádného nestará a má kus rozumu, aby dal pokoj. Manča, jeho žena, je trochu kabous, pravda, ale to bude mít po tatíkovi. Za to Kadia — Smrž zamlaskal — no, uvidíš!“ (K.V. Rais – Kalibův zločin, r. 1919)
- Otec Másekyra se mračí jako kabous, kníry má rozcuchány, přetírá si hřbetem ruky své oči, trojrohý klobouk mu sedí bojovně na hlavě: nu, dnes ať se mají kluci na pozoru, nebo jinak bude dnes výprasků po domech. (časopis Vlasť, r. 1912)
zdroj: Český rozhlas Plzeň, r. 2024, Stanislav Jurík a Růžena Písková
Český rozhlas, Střední Čechy, r. 2003, Michal Novotný
