Rčení „mít Filipa“ znamená být chytrý, duchaplný, pohotový. Úsloví, o mazanosti a fikanosti možná souvisí s francouzským slovem filou (chytrák, filuta, uličník) nebo filouterie (darebáctví, podvod). Je však také možné, že jeho původ sahá k biblickému Filipovi, jednomu z evangelistů, který podle Písma dokázal tak jasně a přesvědčivě vyložit jeho smysl, že se jeho posluchač dal okamžitě pokřtít.
Čeština používá křestních jmen k vyjádření různých lidských vlastností vcelku často. Například někdo může být z něčeho Janek, nacházet se v Jiříkově vidění, jiný je na svůj věk pořád ještě Jura a další se zas chová jako malej Jarda. Dorota je povětrná dívka a Kateřina zase Káča pitomá.
O původu tohoto lidového rčení uvažoval Karel Čapek v Lid. novinách 26. května 1933. „…Proč má chytrý člověk Filipa a ne, dejme tomu, Felixe nebo Theobalda? Jaký původ má to rčení „míti Filipa“? Třeba byl kdysi nějaký chytrý Filip, po kterém zůstala nesmrtelná pověst mazanosti; ale v kulturních dějinách o tom mnoho nenajdeme. Byl sice apoštol Filip (1. máje) a evangelista Filip (6. června), ale o jejich vtipu se nic bližšího netraduje. Byl svatý Filippo Benizzi, vynikající kazatel a krom toho rádce Rudolfa Habsburského, takže tento panovník měl skutečně Filipa. Dále byl Filippo Neri, zakladatel oratoriánů a rádce papežů i kardinálů; je to jeden z mála svatých, o kterých se dochovalo, že byli veselé a vtipné letory. Není tedy vyloučeno, že člověk mající Filipa má právě svatého Filipa Neri.“
Časopis Naše řeč, ale nabízí i jiný výklad: že rčení „míti Filipa“ je odvozeno ze slova filipika. Filipiky jsou čtyři útočné řeči Demosthenovy proti Filipovi Makedonskému; říká se tak i čtrnácti polemikám Ciceronovým proti Antoniovi. To už tak bývá, že lidé nadaní Filipem mají poměrně čilou hubu a ostrý jazyk; ale naproti tomu lidový Filip neznamená nic útočného a veřejně činného; spíš je to taková soukromá čipernost a duchapřítomnost.
zdroj: Dvojka ČR, 2015 a časopis Naše řeč, 1933
