Je zaniklé povolání, jež by mohlo být nejpřesněji popsáno jako noční hlídač určité obce. V minulosti měla každá větší obec svého specializovaného obecního zřízence, který tuto funkci vykonával. Ponocný držel stráž v obci v době, kdy všichni ostatní obyvatelé spali. Jednalo se vlastně o zvláštní noční hlídku, jejímž úkolem bylo vyvolat poplach při jakékoliv nepředvídané či mimořádné události v dané obci. Kromě vpádu cizích vojsk, útoku lupičů a činnosti zlodějů se jednalo především o primitivní požární stráž. Šlo o důležitou funkci, protože v tehdejších dobách byla většina venkovských stavení postavena ze dřeva a slámy a svítilo se i topilo prakticky výhradně za pomoci otevřeného ohně, nebezpečí požáru v nočních hodinách tak bylo značné. K tomuto účelu býval ponocný vybaven rohem, na který v případě poplachu mohl zatroubit. Ponocného někdy doprovázel pes, který mu byl věrným pomocníkem a společníkem při osamělé i nebezpečné noční službě.
Volba stálého ponocného probíhala zpravidla formou licitace. O namáhavou noční službu ale nebývalo mnoho zájemců. Mezi uchazeči bychom často našli lidi z chudších vrstev, přičemž přednost měli vysloužilí vojáci, kteří dokázali zacházet se zbraní. Ponocný býval na obchůzce ozbrojen, nejčastěji píkou, holí nebo halapartnou, někdy navíc šavlí či obuškem. Nejrozšířenější bývala halapartna, která jako kombinace kopí, sekery a háku umožňovala proti případnému nepříteli hned několik obranných i útočných akcí. Navíc dobře posloužila v případě požáru při strhávání hořící krytiny. Služba byla velice náročná. Vesnici musel obcházet za každého počasí, za deště, za mrazu i při chumelenici. To se samozřejmě podepisovalo na zdraví. Nejdůležitější výbavou byl tedy kvalitní oděv, hlavně nepromokavý teplý kabát, v zimě pak kožich a čepice nebo klobouk. Kolem těla míval ponocný přivázaný volský roh, na který vytruboval při oznamování hodin, nebo když zjistil nějaké nebezpečí. Někde nosíval ponocný místo trouby klepač nebo píšťalku. K určení času mu sloužily nejprve přesýpací a později těžké kapesní hodiny. Jelikož se pohyboval v noci pouze při svitu měsíce, nosíval sebou také lucernu, aby si v případě potřeby mohl posvítit.
Po odtroubení každé hodiny pěl ponocný chvalozpěv, kterým oznámil přesný čas. Nebyl v každé obci úplně stejný, ale často velmi podobný:
„Chval každý duch Hospodina i Ježíše, jeho syna: odbila desátá hodina.
Opatrujte světlo, oheň, ať není žádnému škoden: odpočiňte s pánem Bohem.“
K ránu pak zpíval:
„Chval každý duch Hospodina i Ježíše, jeho syna: odbila čtvrtá hodina.
Vstávej, vstávej, duše věrná, a poklekni na kolena, vzývej Boha Hospodina!“
Pravidelné troubení probíhalo každou hodinu, přičemž délka služby ponocného, a tedy i počet odtroubených hodin se v jednotlivých obcích lišil. V některých městech se troubívala každá hodina i přes den, na venkově bylo možné slyšet zvuk trouby přes léto nejčastěji od 10 večer, přes zimu od 7 hodin. Poslední hlas trouby zněl ve 4 nebo v 5 hodin ráno.
Našli jste v článku chybu, nesrovnalost nebo máte zajímavé doplňující informace? Napište nám prosím na email info@ceskezvyky.cz
zdroj: archiv Antonín ViK, za krásnější Vimperk a Wikipedia
vyobrazení: ilustrace, autor neznámý, l. p. 1879 a pohlednice: pozdrav z Domažlic
