Stará Jeřábkova byla zlá bába a říkali o ní, že má v chalupě plivníka. Starý byl v polích na panském hlídačem, a proto snad měli obilí dost. Ale ve vsi říkali, že je to proto, že se plivník u nich usadil. To je takové urousané, strhané, hubené, belhavé kuřátko, jež pořád vypadá jako zmoklé a jako v dešti píská. Prý u Jeřábků ho měli za pecí a zimomřivě tam hekávalo a nahekalo prý vždycky tolik měr obilí, kolik bába do plného pytle potřebovala. Bylo to prý za dveřmi slyšet, jak se tam šustí a přesejpá a jak plivník píská. A říká se, že kdo má plivníka, je pro hospodářství dobře, ale že člověk propadává duší peklu, že si zlý duch pro takového člověka přijde a toho se Jeřábková bála.
Chtěla plivníka vyhnat, ale prý se nedal, každou noc za pecí pískal a štrachal a očka mu tmou svítila. Chytit se nedal, mizel pod rukou a stejně se každý bál po něm sáhnout, že prý by si strašně zle udělal. Trápilo to bábu a usmyslila si, když není jiné pomoci, že prodá chalupu, a také ano. Ale to nejde jen tak, plivník neopustí a vytrvá vše, dokud duše nepropadne, a tak se ho Jeřábkovi už nezbavili.
Chalupa byla prodána, vše naloženo a jedou jinam. Stará si už v duchu libuje, že bude od šotka konečně pokoj, ale na cestě, na konci vsi do polí ozve se šeplavě: „Tak se tu mějte dobře, my už še jinam štěhujeme.“ Byl to plivník a když promluví, tak vždycky jen šeplavě. Toho prý se nejde zbavit, tak jako zlého svědomí. (Český lid, 1903)
