Sedlák Kolota měl ve Žďáře pěknou živnost a známo o něm bylo, že má všeho dost. Dobytka měl plný chlév a jeden kus lepší druhého. Na poli úrody každého roku, že nevěděl, kam to vše má složit a štěstí mu přálo na všech stranách. Ale kdysi se mu tak nevedlo! Není tomu tak dávno, co střecha na jeho statku byla samá díra a ploty u jeho zahrady byly rozlámané a shnilé. Dobytka měl všeho všudy tři hubené kravky a sám chodil v rozedraných koženkách.
A tu najednou počal bohatnout a v krátkém čase stal se z chuďasa boháč. Lidé vypravovali o něm přepodivné věci. »Našel asi na Ostaši nějaký poklad«, říkával ostašský fořt, »často jsem jej vidíval mezi skalami prolézat, vždy byl zamyšlen a stále dělal, jako když něco hledá.« — »Anebo má plivníka«, rozumovala vejměnice Hanousková. »Hm, mohlo by to být, ale já myslím, že spíše čaruje«, vykládal švec Kocián, »má prý takovou velikou knihu a tu prý žádnému neukáže, ani svým lidem. — Samo sebou tohle není!«
»My také děláme, groše člověk zbytečně neutratí, a nemáme pořád nic a on dnes takové jmění a v tak krátkém čase. — Však se to dozvím!« — Kocián někdy nemohl proto ani spát. Tenkráte se o Kolotovi mnoho mluvilo, ale ani to, ani ono nemohl nikdo určitě říct. Sedlák mlčel jako ryba a jen se ušklíbnul. Chodil mezi sousedy, sem tam přispěl nějakým tím grošem na dobrý účel, ale to bylo vše. Na poli byl vždy první a z pole poslední. Do kostela však nikdy nešel. Pro jiné události dávno se na vše zapomnělo a dnes se o Kolotu už nikdo nestaral. Až najednou to znovu ožilo. Bukovický stárek někde v hospodě asi »problebtnul« co se u nich stalo ve mlýně, a hned to vědělo celé okolí.
V té době přijmul Kolota nového čeledína, byl odněkud z Máchovska, a Jíra se jmenoval. Jednou se vracel švec Kocián z Ostaše, vezl si na trakaři trochu klestí a sešel se s Jírou, který jel z pole domů. Hned se s ním dal do řeči a mezi jiným povídá Jírovi: »Víš-li pak, co se povídá o tvém hospodáři?« »To nevím — copak?« diví se Jíra. »Že má plivníka!« — »Dej si pozor, pak mně to řekneš!« — Jíra s otevřenými ústy poslouchal, co mu Kocián vykládal a slíbil, že bude vše pozorovat, co se ve statku děje a vše sdělí. S tím se rozešli. Jíra držel slovo. Nepozorovaně slídil po stavení. Avšak nikde nic podezřelého nespatřil. Jen to mu bylo nápadné, že hospodář každé ráno chodí na půdu a chvíli tam pobude. I vyčíhal si ho jednou a spatřil, kterak zmizel v malých dvířkách pod samou střechou, kam si přistavil dlouhý žebřík. Jíra byl skryt mezi starým haraburdím a když sedlák slezl a žebřík uložil, přistavil si jej také a stoupal vzhůru. Dveře lehce otevřel, byly zavřeny jen na »ryglíček«. Jak se podivil, když vstoupil dovnitř. Byla to sýpka pro obilí. Hromady pšenice a jaké pšenice, žluté jako zlato, ležely na podlaze. Jíra chvíli stál, ani se nehýbal. V tom vyrušil jej jakýsi šramot v koutě. Rychle se ohlédnul a spatřil malé, černé kuře, kterak se hrabe v obilí.
Jíra se zarazil, ale v okamžiku si vzpomněl, že to bude asi ten plivník, o němž mu Kocián vyprávěl. Aniž by se již déle rozmýšlel, popadl koště a přetáhl plivníka přes hlavu se slovy: »Tak přece tu seš, ty nestvůro, na, tu máš!« a tloukl koštětem do urousaného kuřete. Plivník pojednou ošklivě zaskřehotal a vzlétnul Jírovi do obličeje s takovou silou, že Jíra leknutím vyskočil ze sýpky a spadnul na podlahu. Překvapený čeledín neměl času, aby se zachytil žebříku, a tak celou tíhou těla dopadnul na zem, kde zůstal ležet v bezvědomí. Domácí lidé uslyšeli ránu, vyběhli na půdu a našli Jíru ležet nehybného. Trvalo to hezkou chvíli, než se vzpamatoval. Plivník jej potrestal krutě. Obě nohy si pádem zlomil a hlavu potloukl. Dlouho ležel, nežli se úplně uzdravil. Plivník, jsa prozrazen, zmizel ještě té chvíle ze statku a více se neukázal.
Třetího dne zemřel náhle sedlák a tělo jeho zčernalo prý jako uhel a duši si odnesl sám ďábel. Velice se mlynář i stárek v Bukovicích podivili, když uslyšeli, jaký konec vzal sedlák Kolota, a co se stalo Jírovi. »Bůh buď jeho duši milostiv!« dodal stárek Vokůrka, vzal násypku s obilím a nasypal jej do koše.
autor: Antonín Krtička Polický (1879 – 1952)
kniha: Báje a pověsti z kraje Jiráskova, 1925
Knihař a knihkupec, prozaik, dramatik a operní libretista, sběratel a upravovatel lidových pověstí, regionální vlastivědný pracovník. Jeho nejvýznamnějšími literárními díly jsou úpravy regionálních pověstí obzvláště z Policka. Napsal také dvě dramatické úpravy děl A. Jiráska, odehrávajících se v Polici n. M. a několik operetních libret na hudbu místních hudebníků. Jeho spolupráce s novinami spočívala v psaní četných propagačních článků o Polici nad Metují a jejím okolí.
