Bukovický mlynář přijal nového stárka. — S předešlým se nemohl shodnout; rád prý se napil a pak nevěděl, kdy je čas do práce. Nepřišel do mlýna třeba tři dny. Proto mu dal pan otec »vandrbuch«.
Nově přijatý stárek byl již letitý, s přičervenalým nosem, ale dobrák od kosti. Také si rád jednu koupil, ale, jak sám říkával, »vždy jen s mírou.« Ostatně mlynářští pijí všichni, musejí prý ten prach občas spláchnout, aby nezasychalo v krku. Stárek jmenoval se Vokůrka a měl sběháno půl světa. Ledacos viděl a slyšel, ale také uměl.
Vyznal prý se i v »čárách« a koho chtěl, toho dovedl přimrazit, že se ani nehnul. Uměl i zažehnávat, bylo-li někomu »uděláno« a pro každou nemoc věděl nějakou radu. Těch povídaček veselých i smutných co dovedl vypravovat, těch bylo, jak říkával sám pan otec, »plný pytel«. Nejraději ho měly děti. Když zasypal do koše a měl chvíli čas, než obílí »sejde«, vylezl na pec, kde bylo jeho zamilované místečko a »chasa« za ním a pak to »začalo«.
Byl asi tři neděle ve mlýně, když sedlák Kolota ze sousedního Žďáru přivezl plnou fůru žita do mlýna k semletí. Pan otec mu již mlel delší dobu a oba byli vždy spokojení. Obilí bylo složeno ve mlýnici a pan otec nařídil stárkovi, co se vše namele. »Dva korce vejražkové, pět korců černé mouky a ostatní na otruby. Stárek vzal »olůvko«, zaznamenal si vše a pak přikročil k pytlům, aby ze zvyku prohlédl obilí. Rozvázal pytel, nabral hrst zrna na ruku a prohlíží, prohlíží. Pak rychle vsypal žito zpět a prohlíží druhý, třetí pytel a všech deset. »Pane otče!« volal stárek, »podívejte se na to žito!« Pan otec přikročil k pytli a prohlíží. »No, nepozorujete nic?« ptal se stárek. »A co bych měl pozorovat?« Udiveně pohlíží pan otec na stárka. »Je to pěkné žito, velké zrno, nejspíš nějaký nový druh«, povídá mlynář. »Prohlédněte si jej dobře, snad na něm přece něco uvidíte!« znovu stárek naléhal. »Nic nevidím!« odpovídá pan otec.
»Sedlák Kolota má plivníka!« vyhrkl stárek. »Cože — plivníka? — A jak to víte?« ptal se pan otec vyjeveně. »Podívejte se, pane otče, ještě jednou na to obilí, každé zrnko má připálenou špičku!« — Do mlynáře, jak když střelí. Byl už dosti stár, ale tohle to jakživ neslyšel. Prohlíželi nyní oba Kolotovo žito a vskutku, ať to vzali z kteréhokoliv pytle, všechno zrno bylo s připálenými špičkami. »A víte to jistě stárku?« Ptal se mlynář. »Ano, pane otče, vím to jistě. Stalo se mně to v mém životě už několikrát a vždy jsem uhodl. Mělo by se mu to poslat zpátky, já se to bojím mlít.»Proč myslíte?« diví se pan otec, »vždyť se mu tady mele už dávno, a nic se nestalo!« — »Ne, pane otče, nečiňte toho, nemelte to obílí, mlýn by vám vyhořel. Dříve jste to nevěděl, že je obilí od plivníka nahrabané, ale teď to víte a toho by vám plivník neodpustil. — Pán Bůh s námi a zlé pryč!« pokřižoval se stárek.
