O velikonočním týdnu na našem venkově – Boží hod velikonoční - vyprávění z časů dávných a nedávných V. (l.p. 1893)
Pohleďme nyní blíže, jaké stopy dávných časů nám na našich Velikonocích zůstaly a jakým pověrám věřili staří hospodáři a naše prababičky. Kdo jen může, jde na Boží hod do kostela, hoši a děvčata se cestou předbíhají, aby dovedli celý rok čerstvě běhati. Do sakristie je sneseno hojně mazanců, kusů pečeného beránka a vajec, kteréžto věci se po mši od kněze světí a potom doma celé rodiny požívají. Církev světí věci z tohoto důvodu: Za starých časů zdržovali se věřící v postě nejen masa, ale i mléka a vajec, když pak věcí těch opět požívati se počalo, světila je církev, jako světí vše, čeho užívá. Památkou dávného rituálu je rozdávání svěcených věcí i v hospodářství - z posvěceného mazance dá se po kousku i dobytku, zejména kravám, aby se nezatoulaly a hojně dojily. Skořápky ze svěcených vajec a kosti z beránka se zahrabávají na zahradě — snad jako pozůstatek obětí, dříve zemi přinášených.
Někde hned po návratu z kostela, někde až po obědě rozkrojil hospodář jedno z posvěcených vajec (jinde bere se k tomuto účelu vejce, na Veliký pátek vařené) na tolik kousků, kolik je všech domácích, a pak z nich každý stoje svůj kousek požil. Kdyby potom někdy na cestě nebo v lese zabloudil, má si vzpomenout jen na toto společné požívání, a hned nalezne pravou cestu. Holoubě, jehož krví se na Zelený čtvrtek holubům zrní kropilo, pojídají dnes hospodář s hospodyní, nekrájejíce ho, aby sanice celá zůstala, pak ji vezmou a najednou trhnou: komu zůstane větší kus v ruce, bude déle živ.
Vedle mazanců jest také jiné pečivo velikonoční v mnohých krajinách našich známo, jsou to svítky čili nádivky zvláštním způsobem připravované. Do nekvašeného těsta vyleje se, co nejvíce vajec, přimíchá se na kousky rozkrájené uzené maso, pažitka, petržel, ba mnohdy i nadrobno nakrájené lístky mladých kopřiv, to vše promícháno se peče na širokých pekáčích a krájí pak na kusy asi jako »německé« koláče.
Nejvlastnějším však symbolem dnů velikonočních jsou červená vajíčka čili kraslice, bez těch by Velikonoce nebyli Velikonocemi ani tam, kde všechny jiné zvyky upadly by v zapomenutí. Jméno „kraslice“ se původně zajisté vztahovalo také k barvě těchto vajec, krásný = červený. Kraslice připravovat je zajisté zvykem starobylým. Mnohem vhodněji se pokládá vejce velikonoční za symbol obrození vší přírody a plodistvých sil jejích, za utajený obraz nového života, neboť jako ve vejci dříme nový živočich, tak v celé zemi, když se s ní na jaře slunce snoubí, probuzení svého čeká veškerá říše rostlinstva i živočišstva.
Vedle červených nalezneme na venkově také vejce rozmanitých barev jiných. Za barvivo užívá se prostředků velmi jednoduchých, slupek z cibule, kůry některých stromů, např. jabloně nebo švestky, přižínků zeleného osení a pak jednotlivci zdobí vajíčka pěknými rysy, a to buď již obarvená anebo před barvením pomocí rozředěného vosku: provedené exempláře takové dávají se darem a přechovávají se celý rok ve skříních, z čehož patrno, že si jich podarovaní velice váží.
Odpoledne rozvine se po návsi čilý život, chasa již dostala od hospodyně vajíčka, jež jí dle zvyku náležejí (děvečkám patří jich tolik, kolik toho dne slepice snesou) a nyní o ně hrají v rozmanitých hrách. Nejobyčejnější je ťukání, při němž vyhrává ten, kdo protivníkovu kraslici prorazil. Odrostlí hoši ťukají však také krejcary, snažíce se je z vyměřené vzdálenosti do ležících kraslic zarazit. Velmi oblíbené je koulení kraslicemi, vajíčka spouštějí se po nakloněné ploše a vyhrává ten, kdo svým do cizího vrazí. — Že se hráči leckdy neobejdou bez malé hádky, snadno si domyslíme, přeje-li štěstí někomu měrou poněkud větší, hned bývá viněn z jakýchkoli nekalých fortelů, brání se, tvoří se skupinky, a jen návrh k nové hře mírní rozvaděné druhy.
