O velikonočním týdnu na našem venkově – Velikonoční pondělí - vyprávění z časů dávných a nedávných VI.
Pohleďme nyní, jaké stopy dávných časů nám na našich Velikonocích zůstaly a jakým pověrám věřili staří hospodáři a naše prababičky. Pondělí, druhý svátek velikonoční, je dnem pomlázky, zvyku, podobného s vánoční koledou. Pojem tohoto slova je dosti obsáhlý, značí se v podobě "bičíku" spleteného z vrbového proutí, pak dar v ten den dávaný a konečně starobylý zvyk chodit po domech a jisté písně prozpěvovat. V pondělí chodí po pomlázce hoši, v úterý děvčata. Pomlázku místy také nazvanou dynovačku nebo binovačku — splétají z osmi proutků vrbových, na konci ozdobenou drobnou mašličku. Děvčata mají jediný proutek pentličkami ozdobený.
Hoši nechodí jenom po domech, tam mohou beztaj jít jen bližší známí, ale číhají od časného jitra a kde se děvče jen kmitne, ženou se za ním a pomlázkami je šlehají. V úterý jim to děvčata oplácejí. Že šlehání pomlázkou je starobylý zvyk symbolický, o tom nikdy nebylo sporu. Někteří v něm spatřují hluboký význam mytologický, shledávají v těchto proutcích vrbových „symbol jarního blesku, jenž oblačné zimní nebe (chmury) proráží, i zemi zimou ztuhlou k jarému životu přivádí“. Udeřiti pomlázkou je prý rovněž symbolické: „tím se zkamenělost, to znamená zima z osob vyhání a jaro, štěstí se v ně uvádí, jako na jaře vůbec vynášejí a tlučou smrt a léto přivádějí“.
