Plán na Václavovo zavraždění vznikl hlavně kvůli jeho ctnostem a věrnosti křesťanským zásadám. Kníže Václav měl ve zvyku účastnit se ve své zemi poutních slavností a výročí posvěcení kostelů. Na svátek sv. Kosmy a Damiána byl proto pozván do Boleslavova sídla, v jehož blízkosti byl kostel zasvěcený těmto mučedníkům. Po bohoslužbách vyhověl prosbě bratra Boleslava, zúčastnil se u něj hostiny a zůstal přes noc. Již při hostině byl prý varován přítelem, že se proti němu chystá úkladný útok. Za noci se Václavovi odpůrci sešli s Boleslavem u Hněvsy a dojednali zavraždění Václava ve chvíli, kdy podle svého zvyku půjde na jitřní. Bylo rozhodnuto, že mu už nebude dopřáno vkročit do chrámu. Při odchodu od Boleslava se s ním Václav setkal ve vratech a děkoval mu za pohostinnost. Boleslav se ho nato snažil ještě obdarovat ranou mečem do hlavy, ale Václav jako silnější se mu ubránil a dodal: "Bůh ti to odpusť, bratře!" a pospíšil si k chrámovým dveřím. Na Boleslavovo volání o pomoc pustili se Hněvsa, Česta a Týra za Václavem. Ten, ač zraněný, stačil po doběhnutí k chrámu chytit se pouze kruhu ve dveřích, které byly úmyslně zamčeny. Zde po probodení Hněvsovým mečem skonal.
Zavraždění sv. Václava (František Palacký)
Svatý Václav navštěvoval města říše své ve výroční čas posvícení kostelů jejich. Pročež přišel ke dni sv. Kosmy a Damiana (27. září) roku 935 také do sídla bratrova, staré Boleslavi, aby účasten byl slavné služby Boží v kostele tam ke cti oněch dvou svatých vystaveném. Po skončení liturgie chtěl hned zase vrátiti se do Prahy; ale k prosbě Boleslavově, aby neodjížděl od připravených již hodů, zůstal tam přes noc. Když pak vsed na kůň počal hráti a veseliti se s druhy svými na dvoře, vystřežen jest sice o bratrově zlém úmyslu, ale nechtěl tomu věřiti. „A tu noc sešedše se bojovníci na Hněvsův dvůr, pozvali k sobě Boleslava, i uložili tam radu vražednou, jak by zabili pána svého. Řekli pak: půjdeť na jitřní, tehda ulovíme jeho“.
Dne následujícího, v pondělí 28. září roku 935, když zvoněno jitřní, pospíchal Václav jak obyčejně do kostela. Ve vratech potkav Boleslava, pochválil ho za to, že ho dobře častoval včera. Tento pak tasiv meč, seknul Václava do hlavy a řka: „Tak tě chci dnes lépe častovati!“ Václav ale silnější jsa, chopil se bratra i vyrvav mu meč z ruky, povalil ho na zem a dí: „To ti Bůh odpusť, bratře!“ Když však Boleslav, jakoby jeho vražditi chtěli, o pomoc volati počal, přiskočivše služebníci jeho Česta, Týra i Hněvsa, obořili se zuřivě na Václava, jenž již raněný utíkaje do chrámu, v jeho dveřích mečem Hněvsovým probodnut na zemi klesl. Potom jali se stíhati „mládence“ čili dvořany jeho, a zabili všecky ty, kteří rychlým útěkem nezachovali života svého; také „Boží slouhy zloupili, vyhnavše je z města, a ženy jejich na jiné muže vdali“. Matka Drahomíra uslyševši co se děje, přiběhla i padla s pláčem na mrtvé tělo syna svého, avšak znamenajíc, že vražedníci ukládají také o její bezživotí, utekla i ona do země charvatské, an zatím Boleslav pospíchal zmocniti se veškeré vlády zemské v Čechách. Tělo Václavovo ležeti zůstalo v dveřích chrámových, až konečně kněz jeden, jménem Chrastěj, odvážil se je zdvihnouti, a nejprve v domě svém, potom i prostřed chrámu poctivě položiti a ochrániti. Boleslav vzpamatoval se sice brzy v nešlechetnosti skutku svého a činil zaň pokání, avšak vlády jim nabyté proto se neodřekl. Přikázav nejprve pochovati v Boleslavi tělo mrtvé čestně, potom po třech letech dal je odtud převézti do Prahy a uložiti tu v kostele sv. Víta, který někdy Václav sám stavěti počal. Syna, kterého manželka mu právě ve dnech oné vraždy a bouře porodila, Strachkvasem nazvav, ustanovil ho k duchovnímu stavu, podávaje ho jakoby v oběť Bohu za těžký přestupek svůj. (Mladší knížecí synové se někdy dávali na církevní dráhu, i když jejich otec nikoho nezavraždil. Jako důkaz Boleslavova brzkého pokání to sotva postačí.)
Václav pobožný a spravedlivý, utrpěvší konečně za svou horlivost a náboženství, považován a vyhlášen jest od veškerého lidu hned po smrti své za mučedníka svatého. Dříve nežli věk minul, ano pokud ještě bratrobijce seděl na trůnu, roznesla se pověst o zázracích u hrobu jeho sběhlých až do dalekých zemí. Avšak Čechové sami ctili památku jeho co nejsvětěji: ano, úcty k němu v jejich vlasti přibývalo vždy po celá století: národ vzýval ho jakožto „dědice země české“, jakožto předního přímluvce a orodovníka u Boha za všecky věrné Čechy; knížata i panovníci kladli obraz jeho na peníze, pečeti a korouhve své; množství chrámů i oltářů postaveno v čest jeho jména po všech krajích; ano konečně vše, co národ náš chtěl ve cti míti jako své vlastní, to až podnes „svatováclavským“ nazývati obvykl. Tak samo jméno výtečného panovníka tohoto, jako před stoletími, ještě i nyní nepřestává buditi v milionech srdcí českých city a úmysly nábožné.
František Palacký: Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě, díl I., kn. III., čl. 1 (35. část).
zdroj: archiv Antonín ViK a catholica.cz
vyobrazení: pohlednice, autor neznámý
