Naši předkové neznali svatební dary v podobě, v jaké jsou dnes běžné. Přesto se do domu nevěsty určité pozornosti posílaly. Pozvaní hosté přidávali na svatbu, říkalo se tomu přidánek, čímž podle svých možností pomáhali rodině pokrýt velké náklady na bohatou hostinu. Posílali hlavně mouku, máslo, tvaroh, mléko, smetanu, kávu, cukr, mák, švestky na povidla nebo košíky plné vajec. Často darovali také maso, zejména drůbež všeho druhu, ale i skopové a vepřové z vlastního chovu. Věcné dary novomanželům se většinou omezily na vytřený len nebo štůčku doma utkaného plátna, kanafasu, někdy také nosili nádobí, díži s kopistí atd. Občas – i když spíše zřídka – přispěli novomanželům také hotovými penězi.
Jako svatební dar se označoval předmět, který dostávala nevěsta a další členové rodiny v průběhu svatby nebo před svatbou. Už při námluvách přijímala nevěsta na Trutnovsku od ženicha peníz na znamení souhlasu s vdavkami. Dar dostávala také matka ženichova od nevěsty při příchodu do domu (šátek a koláč) – tím rodina nevěstu přijala za svého člena. Nevěsta také dostávala dary ve formě sousedské výpomoci. Někde o ni nevěsta žádala sama (tzv. strojení kužele). Dar nesměl zůstat bez odezvy – na oplátku hosté na svatbě dostávali tzv. výslužku.
Nevěsta se ženichem si dary vyměňovali den před svatbou – nevěsta obvykle darovala vlastnoručně vyšívanou košili a šátek, ženich nevěstě dával střevíčky, modlitební knížku či čepec. Na Sobotecku kupovala nevěsta mládencům, družbovi a faráři po šátku. Knězi ho odevzdala v kostele, ostatním před cestou na oddavky. Farář, který svatebčany oddával, dostával černou slepici a koláč. Největší dar přinášela nevěstina kmotra – svatební koláč, který zdobil svatební stůl. Nevěsta od ní dostávala také čepec, kterým byla čepena. Povinností svatebního domu bylo pohostit také žebráky a všechny přihlížející, kteří přišli „na čumendu.“
Na Domažlicku posílala nevěsta ženichovi šest až osm košil, jeho sestrám fěrtoch (zástěru) nebo hedvábný šátek a jeho matce rovněž šátek. Otci a ženichovi pak společně darovala obří „vandrovní koláč“, který byl bohatě zdobený podobně jako svatební „vůz“. Uprostřed koláče byla zapíchnutá kytička z rozmarýnu. Ženich zase posílal nevěstě po družičce kromě obvyklých střevíců také velký koláč. Družičku při tom nechal doprovázet hudbou, která pak nevěstě pod okny zahrála zastaveníčko. Místní chlapci ve vsi stříleli na oslavu sňatku do vzduchu, načež přišli do nevěstina domu, kde si všichni společně trochu zatančili.
Na Ještědsku bývalo zvykem, že ženich obdarovával také nejbližší příbuzné nevěsty. Muži z rodiny dostali od ženicha po pěkné košili, ženy zase látku na šaty nebo alespoň šátek. Čím bohatší ženich byl, tím více se chtěl předvést a tím hodnotnější dary rozdával.
Na Přibyslavsku dávala starší družička a starosvatka nevěstě po jedné velké buchtě. Tyto buchty se krájely a hostům podávaly až při čepení nevěsty. Bývaly i třikrát proložené nádivkou, a pokud byla každá vrstva jiná, považovala se buchta za velmi hodnotnou. Navrchu je zdobily všelijaké „ciráty“ (různé ozdoby, které se lišily kraj od kraje). Na buchtě od starosvatky bývala zpravidla upevněná figurka děťátka, zatímco po okrajích buchty od družičky byly zapíchané rozmarýnové nebo myrtové proutky ozdobené červenými či strakatými pentličkami. Nevěsta nesměla na svou svatbu sama péct koláče, pokud nechtěla mít uplakané a ufňukané děti. Kromě ubrečených potomků prý nevěstě, která by si sama pekla koláče, hrozil v novém hospodářství také nedostatek, nebo dokonce velká nouze.
Pokud byl ženich z jiné vesnice, sešly se panímámy z jeho strany, a kromě běžných jednotlivých věnců pekly ještě jeden speciální, velký „věnec za nevěstu“. Tento věnec byl bohatě vyparáděný nejrůznějšími figurkami, cukrovinkami a dalšími ozdobami. Na mnoha místech se mu pro jeho velikost a zdobnost říkalo „vůz“. Náklady na jeho přípravu hradily všechny hospodyně společně. Předem si spravedlivě rozdělily, co která na pečení přinese – ať už šlo o mouku, koření, mandle, nebo rozinky. Na rozdíl od ostatních věnců, pro které si tradičně chodili mládenci, si pro tento „vůz“ muži nesměli. Ženy ho v den svatby samy naložily a nevěstě odvezly.
Když mládenci snesli večer před svatebním dnem napečené věnce, byla u nevěsty večeře, ke které se sešly také družičky.
zdroj: knižní archiv Antonín ViK a spol.,
kniha: Rodinné svátky a oslavy, Alena Vondroušková
kniha: Český lid, Karel Pejml
pohlednice: Mikoláš Aleš
