O Štědrém dnu na našem venkově - poledne – vyprávění z časů, kdy se hezky žilo, když veselo bylo. (kolem roku 1880 a možná ještě dříve)
Mnoho starostí dá ženským pečení vánoček, k tomu soustředěna je všechna pozornost a píle dorostlých ženských, co jich jen v domě jest. Hospodyně, když těsto vyválela a jednotlivé prameny do vánoček zapletla, vybíhá do zahrady a utírá si ruce těstem zamazané o stromy, aby se hojně ovoce urodilo. Vánočku čili štědrovku dostane především hospodář, aby se mu příštím rokem všechno obilí dobře zdařilo. Také čeledínové a děvečky dostanou po veliké vánočce. Pro celou rodinu pak napeče se několik vánoček společných. Pokud jsou, leží jedna stále na stole a podává se příchozím, aby si ukrojili, na uvítanou, právě tak, jako jindy chléb. Služební dostanou nad to na Boží Hod i jiného pečiva drobného a výsluhu od oběda, aby mohli donésti svým rodičům.
Věštby a pověry Štědrého dne - poledne
K obědu se o Štědrý den nezasedá, neboť se zachovává přísný půst, který jest ostatně dobrou průpravou k tučnější večeři. Také dítky musí se podrobiti tomuto pravidlu, a neodbytné protesty jejich vynesou jim leda, že tu a tam jest jim dovoleno vyškrábati si kastrol od povidel nebo třeného máku a že dostanou nějakou tu topinku, která prý v ten den jest dobrým lékem proti osypkám a vyrážkám. Za odměnu postu slibuje jim matka, že spatří zlatá prasátka běhati po zdi. Malí neposedové utiší se na chvilku a sledují matný odlesk plamene, těkající po stěně, ale brzy se jejich kučeravé hlavičky otočí po matce s otázkou: »A kde jsou ta zlatá prasátka, abychom si je chytili?« Děje se vám při tom milé děti to, co lidem, kteří se celý život honí za klamným přeludem štěstí, ale vždy a vždy lapají jen pouhý stín. Lid také věří, že se na Štědrý večer našim dávným předkům otvíral ráj, že je »v ten čas též možno viděti zář rajskou« a že tuto září rajskou známe u nás pod jménem — zlatého prasátka.
