Ducha domácího lid český pojmenovával různě, např. Šetek, Šotek, (šet, šiet = stařec). Vychází tak z pojmenování ducha domácího: Děduška dle slovanského bájesloví.
Dokonce již Kosmas ve své kronice z 11. století vypravuje, že praotec Čech do nové vlasti přinesl na svých plecích „penaty“ (bůžky domácí) a poté, co se s nimi zastavil u Řípu, pravil svým druhům: „Ó druhové, staňte a penatům svým libou oběť vzdejte, jichž pomocí zázračnou konečně jste přišli do této vlasti dávno vám osudem předurčené!“ Stejnou zprávu opakuje Dalimil (14. st.), který tlumočí Kosmovy „penaty“ slovem „dietky“ místo dědky.
Zprávy o bůžcích domácích se ve větší míře začínají objevovat v XVI. až XVIII. století. Štelcar Želetavský vypravuje, že bylo za jeho doby zvykem posluhovat večeří Páně dítěti, aby pokojně spalo, aby je Šotek, Hospodáříček, ďábel, duch domovní nestrašil. Komenský a jiní srovnávali Šetky s římskými lary a penáty dosvědčují, že to byli bůžkové domácí.
