Druhy pranostik a nejstarší pranostika je z roku 1471
Slovo pranostika vychází z řeckého prognósis „předpověď“. Původně byla pranostikou míněna předpověď astrologická. Naše nejstarší známá rukopisná pranostika je od Mistra Martina z Lenčice, profesora hvězdářství na pražské univerzitě z roku 1455 a je psaná latinsky. Ještě Jungmannův slovník z doby národního obrození, konkrétně z roku 1837 preferuje výraz prognostika, který znamená: předpovídání budoucích počasů a věcí z hvězdnatosti nebeské.
Slovo pranostika mělo v minulosti podstatně více významů než dnes. Nesouviselo však rozhodně s něčím prastarým, jako třeba pravěkem, ale s pojmem prognóza – předpověď. Dnes již pranostiky chápeme jen jako lidové průpovídky (rčení) dochované tradicí, často zveršované, které obsahují různé pokyny pro zemědělské práce v průběhu roku, zachycující však i jednotlivé fáze vývoje přírody v ročním cyklu, jež uvádí především do vztahu s domnělými vyhlídkami na sklizeň.
Po obsahové stránce je možno pranostiky členit do dvou velkých skupin: pranostiky hospodářské a pranostiky povětrnostní (meteorologické), týkající se v té či oné formě počasí. Mezi hospodářské pranostiky, které mají obecnější platnost patří pravidla týkající se především různých „agrotechnických lhůt“. Např. k 12.3.: „Na svatého Řehoře – líný sedlák, který neoře.“ nebo k 13.7. „Svatá Markyta hodila srp do žita.“
Povětrnostní pranostiky si především všímají průběhu počasí v „normálním“ roce a jeho předpovědi. Např. „V lednu sníh a bláto, v únoru tuhé mrazy za to.“, k 24.12. „Na Adama Evu čekejte oblevu.“ Jsou tedy pranostikami v užším slova smyslu a ty nás zajímají především. Jsou vlastně analogií moderních předpovědí počasí, které dodnes občas nazýváme prognózami. Pravděpodobně jsme byli zvyklí na představu, že povětrnostní pranostiky byly u nás odpradávna, tak asi jako staré pověsti české a nestarali jsme se ani o dobu, ani o místo vzniku. Kdy se vlastně u nás objevily první české – přesněji česky psané pranostiky? Karel Pejml (1892-1965) uvádí, že v českém rukopise z roku 1471, dnes uloženém ve Stockholmu je zachován planetář s nezbytnými pranostikami. Jednou z nich je i pravidlo vztahující se k svátku Pavla obrácení:
Bude-li jasný den na svatého Pavla obrácenie,
ten rok v ničemž nedostatku nenie.
Pakli mlha bude, tehdy zvěř i člověk duše zbude.
A budú-li ten den větrové, to sie zbúřie proti sobě národové.
Bude-li déšť nebo snieh pršeti, pro draho sie o zdravu starati.
Tak tedy vypadá naše zatím nejstarší pranostika, která pochází z roku, kdy zemřel Jiří z Poděbrad. Je překvapivě rýmovaná, všechno však svědčí o tom, že není původní. Jde o překlad z latiny, protože analogické verze v dalších evropských jazycích svědčí o jedné společné předloze.
První české pranostiky o počasí, popř. jejich zárodky je možno nalézt i ve staročeských veršovaných kalendářích, tzv. cisiojanech. V rukopisu Nové léto z roku 1472, tedy téměř ze stejné doby, jako výše uvedená pranostika nacházíme u tří měsíců veršíky, mající kalendářně vázaný meteorologický obsah. V přepisu J. Novákové čteme:
pro červen: „Vít (15.6.) když přišel, trápí s vedra též Jana Burjana, Petra“
pro říjen: „Havel (16.10.), Lukáš i Uršula topie kamna Šimonova (28.10.)“
pro listopad: „Z ledu Alžběta (19.11.) má brod, u Kateřiny znám (25.11.) Ond.“
(v zájmu rýmu bylo zkráceno jméno Ondřej)
V prvním případě jde o zajímavou meteorologickou informaci, že v červnu od Víta musíme počítat s vedry. Říjnová pranostika hovoří o počátku topné sezóny. Můžeme ji srovnat s novodobou pranostikou k 15. říjnu: „Svatá Terezie nasazuje zimní okna.“ Konečně v listopadu je první zmínka o ledu, tedy silnějších mrazech. Účelem veršovaných cisiojanů bylo především členění roku podle hlavních svátků, velkou roli hrál rým. Navíc si musíme uvědomit, že data cisiojanů jsou z doby před kalendářní reformou, která proběhla v roce 1582, kdy se číslování dnů posunulo o 10 dnů dopředu. Přesněji: po 4. říjnu 1582 následoval 15. říjen. (Z juliánského kalendáře se přecházelo na gregoriánský kalendář.)
Jiným příkladem půvabných staročeských kalendářových veršíků je cisiojan Obřezán, doložený z druhé poloviny 16. století. Zachoval se nejen tištěný, ale je i na staroměstském orloji v Praze. V říjnovém čtyřverší tam čteme:
Remigius hrozny sbírá
a Viktorýn presem svírá,
Havel Luk. apoštolovi,
Mráz přinesl Šimonovi.
Kromě agrotechnických lhůt pro vinaře je zde upozornění, že od Havla (16.10.) je nutné počítat s mrazem. Podobně v úvodu prosincového čtyřverší:
Po sněhu Bára (4.12.) s Mikulášem šla,
V dlouhé noci Lucka (13.12.) předla.
Ve verších je pěkně vystižen výskyt sněhové pokrývky v prosinci.
--------------------------------------------------------------------------------------
autor článku: RNDr. Jan Munzar, CSc. – kniha: Medardova kápě, 1985
RNDr. Jan Munzar, CSc. - narozen 6. 4. 1941 v Praze, zemřel 10. 4. 2022. Vědecký pracovník v oboru klimatologie, absolvoval meteorologii na Karlově univerzitě v Praze. Ve volném čase se zabýval historií a popularizací meteorologie. S jeho příspěvky se setkávali řadu let čtenáři časopisů Věda a život, Lidé a země i rozhlasoví posluchači.
