Nastává den sv. Ondřeje, 30. listopadu. Polní práce jsou skončeny a za dlouhých zimních večerů se rodina i čeleď shromažďuje u teplého domácího krbu. Nastane doba přátelských besed a veselých přástev, na nichž se nejrozmanitějším způsobem zkracuje a oslazuje dlouhá chvíle. Kamna sálají příjemným teplem, svítidlo na stojaně svým kmitavým světlem jen napolo proniká jizbovým šerem. Staré babky se přikrčí ke kamnům, hospodář sedí uprostřed jizby na řezací stolici a buď strouhá nová svítidla nebo chystá nějaké nové náčiní pro příští polní práce.
Přástevnice, mladé ženy a svobodné dívky, zasednou u svých kolovrátků a za nedlouho se dostaví i šuhaji „otřípat pazdeří*.“ Zpočátku rozléhá se jenom jednotvárné „vrnění“ kolovrátků prostornou jizbou, ale ne dlouho. Mysl dívčiny nezahálí, celý roj písní bzučí jí v uších, přemítá jenom, kterou napřed. Již ji našla, zanotí ji, a již přástevnice všecky ji pějí jako z jedněch úst. Sotva píseň dozpívána, již začíná jiná jinou, zpívají hodinu, dvě, a jakoby ještě ani nezačaly, písním nebylo by konce ani do rána. „Ale veď, ty stará,“ přeruší hospodář zpěv, „robám vysychá v krku, běž jim pro poslinek*." A hospodyň přinese z komory okřín* jablek „na poslinek“. S chutí dají se přástevnice do nich, a hovor se zatím rozproudí o tom i onom. Vítanou novinkou bylo, jak nedávno toho tam a tam něco postrašilo a hned se tu vybaví celá řada pohádek o strašidlech, kteréž, třeba stokrát již slyšeny, vždy se opět rády poslouchají. „Ale nechte už těch strašidel“, připomene některá dívka trochu bojácná, „radši nám vy, stařenko Hozovi, vykládajte něco veselejšího." A stařenka nedá se dlouho prositi a vybírá z hojné své zásoby pohádku za pohádkou, kterou si kdo právě přeje a žádá. Děti na peci, jež slyšíce o strašidlech, hastrmanech a divých ženách až do zadního kouta byly zalezeny, ale přilezly nyní na sám kraj peci a poslouchají ani nedutajíce.
