Vyprávění o dušičkovém času a dušičkovém pečivu z rodné chaloupky, kolem roku 1830
V malé vísce na českém jihu, v níž jsem se narodil, panoval ještě v letech dvacátých 19. století starobylý pořádek a mrav, přebýval zde lid hodný a zbožný, pomáhali si a dobře se měli. I zachovávaly se u nás mnohé zvyky a obyčeje po dávných předcích zděděné, každý posvátný čas měl své vlastní a já rád sdělím krátký příběh o dušičkách (pečivu) — bílých a černých, velkých a malých, jakéž na den dušiček všem svým věrným dušičkám za oběť jsme přinášeli.
Za onoho času nezdobili jsme ještě hroby svých zemřelých, nestavěli jsme na ně skvostné pomníky, nekladli jsme na ně drahé věnce, neosazovali jsme je vzácným kvítím, neosvětlovali jsme je pestrými lampami a lucernami, tak jako nyní (konec 19. století). Hroby na našem hřbitově měly jen dřevěné kříže — s nápisy i bez nápisů, často po službách Božích zastavili se u nich lidé, klekli a modlili se. Na dušičky rozsvěcovali kahance a lucerny, nechávali jich tu stát a svěcenou vodou hroby vykropovali. Ve chrámu Páně (kostele) hořely svíce, svíčičky a sloupky. Kněz měl kázaní, sloužil mši svatou a vykonal modlitby za všechny. Každý chtěl, aby jeho nebožtík byl zvlášť jmenován. Následoval průvod na hřbitov a trvalo to tak dlouho, než se společná pobožnost ukončila.
