Noc Filipojakubská
V noc čarodějnic luna svítila.
Běl květů v stříbro stlala přejemné.
Prameny dubna lkaly dojemné.
Zen nešťastných má duše cítila
tajemnou blízkost, dech, jenž z žáru je
a z hloubek oko, které čaruje.
Leč oblaků jen zřel jsem zrůžovělých
neklidný, dlouhý tah,
jak uplouvaly ve vlnách svých bdělých.
Noc, jinak smutná, tichla v mrákotách.
A zřel-li jsem co, byl to svět mé duše,
tam ticho bylo, písek šustil suše
a trávy bledé tam, kde u pramene dlít
kdys ženy zřel jsem, lačných smyslů pít.
Ted pološeré, modré zapomnění,
mech ve stopách a vůně sprchlá chvění.
Zde úžas čarodějnic tancoval
života tance — vypálen zřím po nich kruh.
V travinách žlutých vítr vál
a lkal mi v sluch
a opožděných postav syk a vzlyk,
zjevených tváří několik
známých mi ze setkání dnů,
v nichž nahléd jsem až k věčna dnu
prchalo, ruce v letu ještě zdvižené
— však nesmírnými dálkami již zcizené. —
To viděl jsem dnes v čarodějném snu.
