V některých krajích končily čeledínům o druhém vánočním svátku, tedy na svatého Štěpána u hospodáře smlouvy, zejména pak na Moravě. Ti buď smlouvu s pánem prodloužili, nebo odešli pracovat jinam a do Nového roku byli bez závazků, tedy „bez Pána“. Například ve Slezsku se říkávalo "Na svaty Ščepan, každý sobě pan." Odchod na tyto volné dny se nazýval: na vagace, na svobodu nebo také na vánočky. Služebným dívkám začínala „svoboda“ Novým rokem a trvala do večera před svátkem Tří králů. Na Štěpána byly konci roku zase blíže, a tak si ubohá děvečka často zazpívala:
„Vánoce, Vánoce, skoro-li budete,
skoro-li, dívčence, ze služby půjdete.
Kerá má mamičku, ta k mamince půjde,
a kerá jí nemá, ta naříkat bude.
A já už nebudu u Šedivých slúžit,
oni mně nedajú co dobrého užit.
Co dobrého májů, přede mnu schovajú,
a co mrcha majů, to přede mne dajú ..."
Za dobře odvedenou celoroční práci byla čeládka obdarovávána, a to nejčastěji pečivem, tedy chlebem a koláči různých tvarů a pojmenování: mládě, měchura, křehtík a makovník pečeným speciálně pro tuto příležitost. Na Podluží ho tvořil velký pletenec ze tří pramenů těsta, větší než pecen chleba. Zdobil se pozlacenými ořechy, rozmarýnem a pentlemi. Otvorem si čeledín protáhl stuhu a zavázal ji na smyčku, koláč si pověsil na hůlku, a tak si ho odnášel domů. Tento popis zvyku je z roku 1811.
Na Podhorácku odcházeli pacholci po obědě ze služby nebo na dovolenou a dostávali něco málo peněz, několik loktů plátna pačesného a několik koudelného, k tomu navrch nejméně dva pecny chleba, přičemž přinejmenším jeden býval vejražkový. Na Horácku bylo výslužkou čeledi pečivo zv. mládě, ve tvaru podlouhlé pletýnky, do níž hospodář zasadil peníz, v Podkrkonoší to byl bochník zv. křehtík. Pod pojmem koláč se rozuměla obecně výslužka, nejen pečivo. K peněžitému daru přidávali bohatější hospodáři děvečkám i plátno, nebo šátek, zástěru. Tyto obyčeje zanikly po druhé světové válce.
Na Hané odcházela chasa "na svobodu" buď symbolicky, nebo opravdu, přičemž dostávala jako výslužku velký koláč, zpravidla makovník, jinde dozlatova upečený naleštěný pecen chleba. Za stara před dnem odchodu ještě nakrmili koně, vyprali ocasy, zapletli ocas i hřívu a očistili stáj. Po kostele nebo až k večeru odcházeli s výslužkou a pravili: "Pán Bůh vám zaplať, stréčku a tetičko, za koláč a za všecko dobré, a ublížili jsem vám v čem, odpusťte mi a s Pánem Bohem".
Místy děvečka dostávala dvanáct zlatých šajnů (necelých pět zlatých stříbra) a od panímámy přídavkem plátno na pasnu (zástěru), na košili. Chasník či koňák měl za služby dvacet pět zlatých, dostal také košili, halenu s vyšitou hruškou. Pasák, volák a špitálník či pohunek byli jen ve velkých statcích a služba jejich nebyla velká. (z knihy Staročeští žáčkové, 1910)
Někde se zachoval i zvyk, že pánové zvali čeládku ke stolu, kde s nimi mohli hodovat jako rovný s rovným a obvykle se u toho uzavíraly i nové smlouvy. Těmto oslavám se také říkalo koláčová slavnost, která, ale měla mnoho podob. Z tohoto období měli velký užitek i hospodští, neboť většinu odměny za celoroční práci nechali čeledíni právě u nich.
a na závěr několik pověr:
- Když nová chasa nastoupila službu, dávala si pozor, zdali na ni štěká pes. Štěká-li, dlouho u hospodáře nevydrží, budou brzo vandrovati.
- Hospodyně uvaří první den chase něco kulatého, buď hrách nebo čočku, placky, vdolky a to proto, aby měla chasa kulatý rok, ne dlouhý, aby se jí u hospodáře nestýskalo.
- Nové děvečce se hodilo před dveře chléva koště, kopáč, nebo vidle, aby se poznalo, jaká je. - Neuklidí-li předhozené věci, bude nevšímavá a nevtipná. (Jíkev u Nymburka)
zdroj: archiv Antonín ViK, časopis Český lid,1906, Veselé chvíle v životě lidu českého - Čeněk Zíbrt, Eva Večerková - Obyčeje a slavnosti v české lidové kultuře, Český rok na vsi a ve městě - Pavel Toufar
vyobrazení: ilustrace Emil Kotrba (1912, Znojmo - 1983, Praha), V hospodě, dřevoryt
Našli jste v článku chybu, nesrovnalost nebo máte zajímavé doplňující informace? Napište nám prosím na email info@ceskezvyky.cz
