V některých krajích končily čeledínům o druhém vánočním svátku, tedy na svatého Štěpána u hospodáře smlouvy, zejména pak na Moravě. Ti buď smlouvu s pánem prodloužili, nebo odešli pracovat jinam a do Nového roku byli bez závazků, tedy „bez Pána“. Například ve Slezsku se říkávalo "Na svaty Ščepan, každý sobě pan." Tyto volné dny se nazývaly: na vagace, na svobodu nebo také vánočky. Služebným dívkám se začínala „svoboda“ Novým rokem a trvala do večera před svátkem Tří králů. Tyto obyčeje zanikly po druhé světové válce.
Za dobře odvedenou celoroční práci byla čeládka obdarovávána, a to nejčastěji pečivem, tedy chlebem a koláči různých tvarů a pojmenování: mládě, měchura, křehtík a makovník pečeným speciálně pro tuto příležitost. Na Podluží ho tvořil velký pletenec ze tří pramenů těsta, větší než pecen chleba. Zdobil se pozlacenými ořechy, rozmarýnem a pentlemi. Otvorem si čeledín protáhl stuhu a zavázal ji na smyčku, koláč si pověsil na hůlku, a tak si ho odnášel domů. Tento popis zvyku je z roku 1811.
Na Podhorácku odcházeli pacholci po obědě ze služby nebo na dovolenou a dostávali něco málo peněz, několik loktů plátna pačesného a několik koudelného, k tomu navrch nejméně dva pecny chleba, přičemž přinejmenším jeden býval vejražkový. Na Horácku bylo výslužkou čeledi pečivo zv. mládě, ve tvaru podlouhlé pletýnky, do níž hospodář zasadil peníz, v Podkrkonoší to byl bochník zv. křehtík. Pod pojmem koláč se rozuměla obecně výslužka, nejen pečivo. K peněžitému daru přidávali bohatější hospodáři děvečkám i plátno, nebo šátek, zástěru.
