Medardovské deště a hlava Bradáče, co měly společného?
Každý uzná, že nelze obhájit domněnky zděděné po našich předcích, že teprve po smrti sv. Medarda (r. 561) se tento den stal kritickým a obávaným, to je nepopiratelně vybájeno ze zbožné legendy. Pršelo často již před narozením sv. Medarda, pršelo vždy, i když příroda na to byla více či méně připravená a bude tomu tak na věky. Poněvadž naši předci bedlivě sledovali úkazy opakující se v určitých dobách, nemohlo ujít jejich pozornosti, že právě v prvních dnech červnových okolo sv. Medarda, někdy dokonce zrovna v ten den přicházel vydatný déšť. Neumějíce si to pak vysvětlit, navázali své pozorování k legendě a pověře, jako by déšť toho dne měl vzápětí vyvolat deště trvající delší dobu.
Podle měření meteorologické stanice v pražském Klementinu se vůbec srážkově nejbohatší "Medard" vyskytl v roce 1818. Tehdy za celé medardovské období v Praze napršelo úctyhodných 342 mm srážek, což je 2,25krát více, nežli naprší v průměrných létech. Období, kdy zase napršelo nejméně srážek byly léta 1893, 1840, 1865 (text níže) a 1816. V těchto rocích za celé medardovské období srážkový úhrn nepřevýšil ani 5 mm.
Také je z Klementinu doloženo, že nejdelší souvislé období srážek bylo "pouze" 22 dní, ale ne po Medardu, ale od 27.6. do 17.7. 1954.
O jednom dešťově podprůměrném období: Květen roku 1865 byl od začátku suchý, pak trochu vlažný . . . suchý červen . . . a zejména červenec byl zase přespříliš palčivý, že jsem takový nikdy za mého života nepozoroval, vše takřka uschlo. Píce a jetele se musely místy vypást. Sklidili jsme všeho čtrnáct beránků, to je dvě malé fůry, a dobytek tak trpěl přitom hlady, třeba bylo pod devět korců seto. (Matěj Pihert z Netluk)
Některá léta se skutečně dalo na sv. Medarda do deště nebo okolo něho a pršelo dlouho. To ovšem posilovalo a utvrzovalo jen pověrečnou víru lidu. Uvádíme několik dokladů.
L.P. 1481 - V pátek před Sv. Duchem i jiných potom dnů, veliká byla náramně voda na Vltavě u Prahy z častých pršek a dešťů jarních, takže hlavu Bradáče u špitála pod mostem všecku zatopila, čehož lidé před tím nikdy nepamatovali. (Veleslavín)
V této zprávě o velikých deštích se také setkáváme s hlavou "Bradáče". Tato kamenná tvář na zdění u Karlova mostu, dříve na oblouku mostu Juditina často sloužila k určování stavu vodní hladiny. Tuto "míru" používal již historik D. Adam z Veleslavína (1546 - 1599). Říkalo se: "Když voda k Bradáčovým vousům dosahuje, tu ona Pražanům, až pod krk jde a když Bradáčovi teče do úst, tu voda je z bytů vyhání."
L.P. 1569 - v Kalendáři Veleslavínově čteme „Toho dne pršeti začalo a pršelo téměř ten celý měsíc bez přestání. Z toho se řeka u Prahy rozvodnila, tak, že Bradáči, kterýž jest pod mostem na Špitále vytesán, oči zatopila. Trvala ta voda až do pondělí po sv. Vítu, XX. dne června a teprve ji v outerý ubývati počalo.“ (Kalendář historický, str. 313)
L.P. 1579 - Štelcar Želetavský zaznamenal „V neděli na den sv. Medarda hrom, anjel zlý, v městě Benešově udeřil na kostel v hřmotu velikém, až kněz s lidem padl na zemi, byl jako veliká koule a vypouštěje ze sebe oheň jiskrnatý, valil se na hrob p. Jana ze Šternberka, jehož kus urazil. Odtud po cihlách kulil se skrze nohy Jana Sýkory kostelníka do kaple a dal se do almary, v níž na mnoha místech propálil příkrov aksamitový a tři voměrály od vornátu.“
Je jisté, že již koncem 16. století byla pranostika o Medardovi známá a že déšť byl očekávaný s obavami. Kronikář Václav Břežan zaznamenal do své kroniky několik památných zpráv:
L.P. 1582 - ". . . den sv. Medarda, kterýž (jakož Římané chtějí) deštěm vládne, byl den jasný bez deště."
L.P. 1582 – „Krupobití hrozné dobytek na poli pobylo. 24. mají veliké povětří a na mnoho místech i krupobití bylo a škody na obilí, takže velicí kusové padali a ovce na poli ztloukli. A povětří domy z gruntu vyvrátilo a škodu velikú učinilo.“
L.P. 1587 – „Hned s počátku toho měsíce června a zvlášť při sv. Medardu velicí dešťové byli a odtud náramné rozvodnění přišlo. Soběslavským na rybnících obecních za mnoho set škody stalo se a mnoho ryb ušlo, nebo na zimu měly uloveny býti.“ (ze života Petra Voka)
L.P. 1588 - bylo v týž čas ještě hůře. „V pondělí den S. Medarda byla veliká voda na řece Vltavě u Prahy i jinde po vší České zemi, kterážto rozmohši se z ustavičných dešťův, kteříž několik dní pořád pršeli, mnohé škody lidem na dříví, na polích, na osení, na lukách, na zahradách, zvláště pak u Hory při Páchu (potok Vrchlavice u Kutné Hoty) zbořením domů a zatopením lidí, skrze náhlé stržení rybníků zdělala.“ (Veleslavín)
Zajímavé bylo, že Břežan po desíti letech opět dvě léta po sobě okolo sv. Medarda zachytil bouřlivé události:
L.P. 1597 – „10. iunii v outerý po sv. Medardu v Praze veliký příval s krupami spadl, že v některých ulicích voda šla do kolenou.“ (ze života Petra Voka)
L.P. 1598 - „9. iunii v pondělí den památný sv. Medarda aneb po třetí neděli po sv. Trojici díl města Soběslave ohněm zkažen, totižto v městě i se branou Táborskou 43 domy a na předměstí 24“ ... a to vše ve dvou hodinách „nebylo možné pro veliký vítr a prudkost ohně k hájení přistoupiti.“ Nářek a pláč zvyšovaly hrůzu toho dne ... „a kdyby, milostivý pane, pán bůh na nás tak milostivě se ohlednouti neráčil, propůjčiv nám v ten největší oheň hojného deště, bylo by snad město i chrám páně do gruntu vyhořelo.“ Tak psali Soběslavští panu Petru Vokovi, jimž ten déšť přece jen pomohl v neštěstí jejich.
L.P. 1601 - Nedlouho potom sv. Medard přinesl opravdu těžkou pohromu celé naší vlasti, neboť „téhož léta 1601 při času sv. Víta z častých a velikých pršek, a to ode dne sv. Medarda začatých taková veliká povodeň přišla, že netoliko zde při městě, ale i po všem království českém na trávách ještě neposečených (kteréž potom k užitku přivedeny býti nemohly) znamenitou škodu učinila. Pán Bůh s námi.“ Dočetli jsme se v Pamětích Plzeňských Šimona Plachého.
A na závěr ještě jedna Břežanova zpráva z roku 1606:
L.P. 1606 - „Julii 22. od sv. Medarda vždy pršky, sotva jeden den vybraný bez deště, lidé těžko klidili sena i obilí. U Třeboně na rybnících rozvodnění nebo v sobotu den památný Máři Magdaleny na neděli v noci velmi pršelo. A pro rybník Svět byli jsme v strachu.“ (ze života Petra Voka)
zdroj: archiv Antonín Vik, časopis Český lid, 1906, Velký pranostikon - Zdeněk Vašků
vyobrazení: pohlednice, autor neznámý
