Na Přerovsku a na Olomoucku chlapci již asi týden před sv. Mikulášem zrána a zvečera práskali biči, aby se koně se sv. Mikulášem popohnali k lepšímu běhu, aby prý svatý Mikuláš „někde neuvíz“ a se svým vozem s hojným nákladem do dědiny včas dojel. Stařenka z Bílovic u Uherského Hradiště vyprávěla: “A když měl chodit Mikuláš, tak gde jaký pacholek, gde jaký pohůnek a ogara (chlapec) malý, to už měli všichni tatary (biče) napravené, a jak přišel večír, tak všeci na ně práskali, až sa v dědině žleby rozléhaly. To říkávali, že sv. Mikuláš nemože vyjeť.“ Jedno mikulášské rčení pak může vysvětlovat zvyk práskání bičem i takto: "Na Mikuláše se mají hotovit a zkoušet biče, aby se dobytek neplašil."
Na Hané vypravují rodiče dětem: „Když se setmí, svatý Mikuláš se spustí z nebe po zlatém laně neb po pantlách a začne obcházeti dědinu v průvodu anděla a čerta, někde i smrti. Oblečen bývá jako biskup. Za stara nakládal křížalky, krajanky, nyní všelicos. Kam nepřijde, děti večer staví talíře za okno a botky pod komín, aby sv. Mikuláš je naplnil. Nehodným nakládá zemáky a řepu.“ - Někdy svatý nebývá dosti opatrný a prozradí se něčím, že nepřišel z nebe a děti pak hned doráží na maminku: „Maminko bel to svaté? Nebel to náš Francek?“ „Bedeš ticho, děvčesko,“ okřikne matka zvědavou, „deť svaté poslóchá za komínem nebo za dveřma,“ a je po vyšetřování. Ráno posílají tetičky a kmotřenky „Mikoláša“, tj. rozličné dárky.
