Při silnici z Police k nádraží mezí rozkošnými lesnatými stráněmi stojí už od dávných let zajímavý dřevěný mlýn. Je při něm i pila a vysoké stohy klád a nařezaných prken svědčí, že tu bývá hodně práce. Za dávných časů vedla tímto údolím jen docela úzká špatná cesta a místy se jezdívalo přes potok. Teprve v r. 1864 oživlo tiché údolí, byla postavena nákladná okresní silníce a při ní zřízeno několik průmyslových podniků. A dnes hrčí po silnici auta, rachotí vozy a pískají tovární sirény, což starý mezihorní mlýn neznal.
V mezihorním tichém mlýně ubytován byl před dávnými časy vodník a mlynáře i chasu všelijak škádlil. V šalandě mlýnské bývalo za dne neustále veselo, neboť jezdívalo sem mlečů z daleka a na semleté obílí si počkali. Nejraději si hastrman tropíval žerty ze sedláků, kteří vozili obilí do mlýna na fůrách a museli jezdit pod mlýnem přes potok. Často se vodník nepozorovaně vyšvihnul na vůz a koně se nemohli z místa hnout. Až když jej sedlák pěkně poprosil, seskočil z vozu a koně mohli jet dále.
Jindy shodil mu pytel z vozu, aniž toho sedláček zpozoroval a když už hodný kus cesty ujel, upozornil jej na to vodník se smíchem a sedlák k veliké radosti jeho byl nucen se vrátit pro pytel. Ale jednou se mu to nevyplatilo. Sedlák Téra z Petrovic odvážel si z mlýna několik pytlů mouky a otrub. Když dole přejížděl potok, shodil mu vodník nepozorovaně jeden pytel s moukou do vody, jen to žbluňklo. Sedlák se ohlédl a když spatřil vodníka smějícího se za vozem, skočil k němu a přetáhl jej dlouhým bičem tak, že se mu náhodou obtočil kolem krku a vodník byl chycen a nemohl z místa. Dopálený sedlák jich tolik nandal vodníkovi, že mu podruhé zašla chuť tropit si žerty ze sedláků.
Vodník nebýval lepší ani ve mlýně. Když stárek nasypal do koše a šel si trochu zdřímnout, tu vodník každou chvíli jej chodil budit. Najednou stárek vyskočil a hnal se za ním, ale vodník vyběhl dveřmi ven a zmizel pod kolem. A za chvíli byl tu zase. Někdy nalil do koše i vody a učinil tím mlynáři velikou škodu.
Jednou v létě dávali sekerníci ve mlýně do palečního kola nové palce. Kolik palců přes den zatloukli, tolik jich bylo přes noc vytlučeno. A to dělal sekerníkům po několik dní.
Jindy si sedl na široké lopaty vodního kola a zastavil chod mlýna. Teprve když pantáta se stárkem mu hodili kus uzeného masa a pěkně jej poprosili, seskočil do vody a kolo se počalo točit. Často býval pantáta už celý zoufalý a nevěděl si rady, co počít, neboť té škody, co mu ten prožluklý hastrman natropil, bylo do roka mnoho. Až jednou po čase zavítal do Mezihoří jakýsi rozedraný krajánek a když uviděl hastrmana a slyšel, co vše tady tropí, řekl mlynáři: „Poslouchejte, pantáto, dáte-li mně dvě zlatky, já vás té nestvůry zbavím nadobro!“ „Celou pětku dostaneš, krajánku, ale jen takovým způsobem, když to provedeš, aby se nám ta mrcha neřádná nějak nepomstila, to bych nerad!“ „Nebojte se, pantáto, ten vám už nikdy ubližovat nebude, jen mne nechte jednat!“ A hned konal přípravy. Pantáta mu musel v lese zastřelit veverku a sám zašel také do lesa a vyhledal pevné lýko, z něhož upravil oko. Pak stáhl veverku a dal ji na pekáč. Za chvíli vycházela z trouby taková vůně, že se všichni mleči olizovali. Tato vůně měla přilákat do šalandy hastrmana. Netrvalo to dlouho a skutečně přišel. Krajánek byl schován v koutě, aby nebyl viděn. Hastrman chvíli očumoval ve dveřích, nežli se odvážil dovnitř šalandy a teprve, když poznal samé známé tváře, vkročil dále. „Čo to pečete dobrýho?“ šišlavým hlasem se ptal. „I zabili jsme husu, chceš? Dáme ti taky!“ „To chči, hodně moc!“ A prášek mu hned přinesl na misce kus veverky. Hastrman si sedl ke stolu, a dal se do jídla. Mlaskal u toho a prsty olizoval, až se mu ostatní smáli. Krajánek, jenž čekal na vhodnou chvilku, náhle vyskočil jako blesk z kouta s připraveným okem a v tom okamžiku byl vodník chycen. Trhal sebou, očima koulel, nohama kopal, ale lýko nepovolilo. Všichni mleči strachem utekli ze šalandy a zůstal tu jen krajánek, samojediný. Zvedl chyceného hastrmana a pověsil jej za skobu v trámě a nechal jej viseti. Věděl dobře, že kdyby jej nyní pustil, neušel by pomstě hastrmanově. Ten sebou ještě házel a prosebně zraky obracel ke krajánkovi, ale krajánek si klidně zapálil dřevěnku a čekal až tělo jeho celé zezelenalo. Trvalo to půl hodiny, než byl jeho konec. Pak jej zanesl do lesa a pověsil jej na strom.
Když se pak nahrnuli mleči do šalandy a zvěděli, že mlýn bude mít už navždy pokoj, radostně tleskali krajánkovi. Pan otec přidal ke slíbené pětce ještě bochník chleba a pozval krajánka k obědu. Pak se pustil krajánek proti vodě o mlýn dál.
zdroj: Báje a pověsti z kraje Jiráskova, autor: Krtička-Polický Antonín (1879 – 1952, Broumov)
vyobrazení: ilustrace z téže knihy, autor neznámý
